Shodneme se? A co když ne?
Podle Paulo Freireho musí být v dialogu jak slovo, tak jednání. Jak reflexe situace, ve které se nacházíme, tak činnost, spojená se snahou ji změnit. Zajímal se o dialog mezi utlačovanými a jejich utlačiteli, mezi které řadil mimo jiné i pedagogy, tedy i sám sebe. Je podstatné vnímat tyto rozdíly a pozice, ze kterých jednotliví účastníci dialogu hovoří. Některé věci jsou totiž pro člověka mimo danou komunitu nepochopitelné. Je proto důležitá spolupráce. Pedagog pomáhá utiskovaným, aby rozebírali své problémy a snaží se jim co nejlépe porozumět. Na základě toho je pak vytvořen vzdělávací program, v rámci kterého si členové dané komunity vytvářejí pojmy a postupy. Tedy reflexe a činnost. Osvobozování totiž nemá být založeno na předávání, ale na společném setkání.
S tímto kontextem se nyní můžeme podívat na otázku z diskuzního fóra k tomuto tématu: Jak by vypadal dialog, který nevynucuje shodu, ale posiluje jednání?
Petr Fejtek poznamenal, že si nedokáže představit dialog posilující jednání, bez alespoň nějaké shody. Náklonnost k jednání je totiž podle něj sama o sobě projevením určité míry shody. Odkazuje se pak na dřívější hodiny, na nichž jsme si říkali, že podmínkou dialogu je bezpodmínečné přijetí druhé osoby a shoda je podle něj zásadní pro snahu druhého pochopit.
Diskuze se od Petra odpíchla a vydala se zajímavým směrem, když na sebe účastníci navazovali a narazili na otázku: Co to vlastně shoda je?
Samanta Zoe Hynčicová na Petra reagovala s tím, že shodu vnímá jinak. „Náklonnost k jednání a ochota porozumět druhému nemusí znamenat, že se shodneme v našich pohledech. Můžeme vést dialog s duchem vzájemného porozumění, aniž by došlo ke shodě,“ řekla. Odkázala se pak na Glissanta, který řekl, že některé kulturní prožitky nemůžeme nikdy plně pochopit. A pokud jsou rozdíly mezi účastníky dialogu příliš velké, může se podle ní stát, že ke shodě nedojde, ale i přesto mohou vést správný dialog. Souhlasí ale s Petrem v tom, že duch vzájemného porozumění je klíčový a dialog, který nevynucuje shodu, ale posiluje jednání, by na něm měl být postaven. Jedině tak pak mohou účastníci dialogu skutečně jednat, když si na základě svých rozdílů uvědomí, co si mohou předat.
Vít Polák zmínil rozlišování mezi shodou na parametrech dialogu a pohledu na svět. Není tam podle něj pevná hranice, ale jedná se spíše o spektrum. „Pokud bych pohled ve smyslu názoru přirovnal k pohledu ve zrakovém smyslu, úplné shody nemůžeme dosáhnout nikdy, protože bychom se museli vtělit do druhého. Můžeme se ale postavit na podobné místo nebo hned vedle něj a alespoň se přiblížit tomu, co vidí svýma očima.“ V dialogu tedy podle něj nemusí být úplná shoda, ale nesmí tam chybět snaha nahlédnout na svět z úhlu pohledu toho druhého.
Abychom si to shrnuli, podle Petra je shoda součástí základních pravidel dialogu a bez ní nemůžeme mít snahu druhého pochopit. Samanta vidí shodu jako možný výsledek dialogu, ale ne nezbytný. A Vít hovoří o shodě jako o spektru mezi shodou na parametrech dialogu a shodou při pohledu na svět.
Všichni tři se ale shodli na tom, že pokud má náš dialog posilovat jednání, tak je podmíněn snahou o pochopení pohledu toho druhého