Třetí týden diskuzí jsme uvažovali nad tím, jaké podmínky je třeba nastavit, abychom se přiblížili naplnění dialogu v pojetí Martina Bubera. V následujícím textu vás se vztahem Já - Ty stručně seznámíme a podělíme se o výstupy z naší diskuze. Přejeme podnětné čtení.
Martin Buber chápe dialog jako bytostné setkání se živou zkušeností druhého. Tím může být jiný člověk, svět nebo i transcendentno. Skutečný dialog se odehrává tehdy, když mají mluvčí na mysli toho druhého jako konkrétní bytí a usilují o živoucí, vzájemný vztah. Cílem takového dialogu je společenství – množství lidí, které se obrací ke druhým jako ke konkrétním osobám.
Buber představuje vztah Já – Ty, který se liší od vztahu Já – Ono, v němž si toho druhého nebo samotný svět můžeme vměstnat do škatulky, encyklopedicky jej pochopit, redukovat na pouhé „něco“.
Já – Ty je o vztahu, o přítomnosti, o tom, že se sobě navzájem odevzdáváme jako rovní, nevyčerpatelní definicí nebo typologií. Právě zde se vyjadřují odlišnosti, které jsou pro dialog klíčové.
Jak toho můžeme dosáhnout? Jaké emoční, jazykové a institucionální podmínky musí být při vytváření vztahu Já – Ty naplněny tak, aby se z něj nestal jen ideál pro privilegované?
Zde jsou naše podněty ze třetí diskuze.
Všichni se převážně shodujeme, že Já – Ty bude vždy určitým ideálem. Jsou ale cesty, jak jej prakticky přibližovat realitě.
Začněme u sebe a přihlédněme nejprve k emocionální rovině. Zde totiž podle některých diskutujících leží jak kořeny problému, tak jeho možná řešení. Ta ale vyžadují vědomou práci s vlastním nitrem. Jak říká Petr Fejtek – emocionální podmínky je prakticky nemožné nastavit. Je to zkrátka rozhodnutí každého jedince, zda bude vnímat ostatní jako lidi nebo jako objekty. Trefně to pojmenovává Samanta Zoe Hynčicová, když říká, že emocionální podmínky vychází z toho, jak moc nám na daném člověku záleží.
Pro Víta Poláka je v tomto ohledu klíčová zvědavost, díky které toužíme nahlédnout za hranici vlastní životní perspektivy. Taková zvědavost se přitom neobejde bez pokory a otevřenosti vůči zranitelnosti. Je to složitá vnitřní práce každého člověka, a ne každý je ochotný se do ní pustit. Ne každý chce vnímat toho druhého jako „legitimní Ty“.
Na to upozorňuje Daniela Chroboczková, když připomíná, že bychom jako studenti na Katedře mediálních studií a žurnalistiky měli uvažovat nad tím, jak k právě takovým lidem dostávat příběhy přinášející odlišnou zkušenost tak, aby se s ní mohli setkat alespoň zprostředkovaně.
Nastavení jazykových podmínek se nejvíce věnovala Adel Štěpán. Vycházela z Iris Marion Young, jenž varovala před falešnou reciprocitou a empatií. Předstíráním toho, že chápeme něčí komplexní zkušenost jen zakrýváme skutečnou podstatu věci. Měli bychom se vyvarovat takové pokřivené empatii. „Cílem mocnějších není představit si, jaké to pro slabšího je, ale dát mu prostor mluvit sám za sebe a formulovat svůj pohled na věc,“ říká Adel a připisuje mocensky silnějším aktérům odpovědnost za vytváření prostoru pro opravdové sdílení různorodých zkušeností.
Lišíme se mocí, zranitelností, rolemi i zkušenostmi. Rozdíly nelze smazat. Je proto lepší je přiznat. Young navrhuje místo idealizované symetrie asymetrickou reciprocitu – druhého respektujeme tím, že nepředstíráme, že jsme stejní. Nepřivlastňujeme si jeho zkušenost, ale vytváříme férové podmínky, v nichž může daný hlas zaznívat.
Tím se přesouváme k institucionálním parametrům, a tedy i k poslední části otázky tohoto týdne.
Do diskuze se propsala debata, kterou jsme vedli už na semináři, kde jsme se snažili nastavit vhodnější podmínky pro dialogické setkání ve vztahu lékař/ka – pacient/ka a úředník/ce – migrant/ka. Přišli jsme na to, že zásadní roli hraje už i samotné prostředí, v němž se setkáváme. Samanta Zoe Hynčicová vysvětluje, že v situaci, kde jsme oddělení přepážkou, nebudeme mít prostor na skutečný dialog.
V obou případech jsme zmiňovali, že klíčovou roli hraje čas, který na sebe aktéři mají. Jak ale připomíná Adam Krecl, v kapitalismu je čas komodifikován. Mít čas znamená mít privilegium. V kapitalismu se vztahu Já – Ty příliš nedaří, protože jít proti tlaku na výkon a vzepřít se takovému systému znamená vyhoštění. Adam se tak znovu vrací k tomu, čím jsme dnes začali – podmínky pro vztah Já – Ty budou vždy privilegované.
Je legitimní, že ne vždy, a ne se všemi dokážeme vést dialog. Na tom se shodují Adam se Sam. Někdy potřebujeme věcem jednoduše porozumět, potřebujeme si něco vyřídit. Buber toto nazývá technickým dialogem.
Diskuzi tohoto týdne uzavíráme tím, že si uvědomujeme, že Vztah Já – Ty bude vždy ideál. Můžeme se k němu ale postupně přibližovat, třeba o malý krůček. Začneme třeba zvážením toho, jak my sami můžeme pracovat s výše zmíněnými nástroji, zejména s těmi, které jsou v našich rukách. Zveme vás k tomu samému. Děkujeme za přečtení a těšíme se zase za týden!
Daniela Chroboczková a Tomáš Kouřil • dialog, já-ty, martin buber, setkání, privilegium, ideál
