Slovníček je uspořádán abecedně a nepředstavuje tedy koncepty, které celý semestr probíráme, chronologicky. Lze jej tedy používat jako rychlý referenční nástroj v případě, že je potřeba se vrátit k některému z důležitých konceptů. Slovníček lze ale používat i jako studijní literaturu jak pro přípravu na hodinu, tak pro přípravu na státnice (obor Etika a kultura v mediální komunikaci). Jako rozcestník lze potom využít následující tabulku.

Koncepty podle státnicových otázek

I když látka probíraná na hodinách Masové komunikace II prostupuje více státnicovými otázkami, přímo se na ni zaměřují následující tři okruhy. Upozorňuji, že k úspěšnému zvládnutí těchto otázek není možné spoléhat se pouze na obsah tohoto slovníčku, jenž je pouze jedním ze studijních materiálů. Mimo další povinnou či doporučenou studijní literaturu připomínám, že máte k dispozici i prezentace z hodin, v nichž jsou obsažena cvičení, příklady, ale i rozšiřující látka.

Studijní materiály a literatura

• Základem jsou prezentace, materiály v NEO.
• Prezentace.

Při přípravě tohoto slovníčku jsem využíval následující literaturu (plus reference uvedené u jednotlivých hesel), která zároveň představuje doporučenou studijní literaturu. Pro zjednodušení učebního materiálu necituji jednotlivé parafráze přímo, ale uvádím souborný seznam použité literatury. Pro úpravu textů jsem využíval i umělou inteligenci (OpenAI).

Irena Riefová et al., Slovník Mediální Komunikace. Praha: Portál, 2004.

I když základy toho, co dnes označujeme jako aplikovanou etiku, lze nalézt jíž ve starověké filozofii, obor i označující pojem se etabluje až v sedmdesátých letech dvacátého století v souvislosti s kulturními a sociálními změnami, které poválečná doba přinesla. Nástup agendy lidských práv, přehodnocování paternalistického přístupu expertů a expertek (především z oblasti medicíny, vzdělávání, výzkumu) i nové technologické výzvy (především v biologii) posílily snahy uplatnit abstraktní filozofické teorie morálky na praxi. Odborné diskuze se protínaly s agendou aktivistických skupin (ekologie, lidská práva, sociální spravedlnost, feminismus) i bojem za práva konzumentů a klientů a dosavadní filozofické metody nebyly schopny uspokojit tuto širší akademickou i společenskou poptávku. Rovzoj aplikované etiky lze tedy (viz Beauchamp) periodizovat přibližně takto:

Aplikovaná etika formuluje politiku – policy.

Metody či modely ospravedlňující určitou morálně založenou politiku:

• top-down – vychází se z již existující obecné normy, která je aplikovaná na novou situaci; deduktivní přístup (jestliže $\forall$ jednání A je povinné $\land$ jednání b je poddruhem A $\implies$ jednání b je povinné).
• bottom-up – vychází se z existujících zkušeností, společenských dohod či srovnávání případů (kazuistika); morální principy jsou formulovány na základě praxe, ve vzdělávání je preferován nácvik rozhodování konkrétních morálních dilemat
• koherentismus – oba předchozí přístupy jsou dnes považovány ze nedostačující, protože ani jenom principy, ani jenom kazuistika nejsou schopny být dostatečným zdrojem pro aplikovanou etiku; prosazuje se tedy přístup reflektivního ekvilibria (John Rawls), tedy postupného zužování širokého souboru morálních soudů na základě testování provizorních formulací morálních principů či teoretických postulátů

Tradičním problémem, který si s sebou aplikovaná etika od svých počátků nese, je tedy otázka teorie a metody, přesněji nejednotnost v odpovědi na otázku, jaká metoda je dostačující pro ospravedlnění určitého morálního rozhodnutí. Existují tedy různé přístupy a etické teorie (utilitarismus, deontologie, etika ctnosti...), a proto je potřeba při argumentaci vždy jasně uvádět z jaké teorie vycházíme a jakou metodou pracujeme, protože srovnání či konfrontace dosažených výsledků myšlenkového procesu je bez těchto informací nízká. I přes tato vnitřní napětí je dnes aplikovaná etika etablovaným akademickým oborem s půlstoletou historií, který v sobě zahrnuje různé podobory zaměřené na konkrétní oborové oblasti:

• podnikatelská/obchodní etika
• bioetika
• sociální etika
• environmentální etika
• mediální etika
• profesní etika

Bibliografie

Norman Daniels, Reflective Equilibrium. Stanford Encyclopedia of Philosophy, 27. 11. 2023. On-line zde.

Joel Dittmer, Applied Ethics. Internet Encyclopedia of Philosophy. On-line zde.

R. G. Frey & Christopher Heath Wellman, A Companion to Applied Ethics. Malden – Oxford: Blackwell, 2003.

James Rachels, Moral Problems: A Collection of Philosophical Essays. New York: Harper & Row, 1975.

Novinářům se říká "hlídací psi" demokracie, čímž se vyjadřuje, že plní tak zvanou "watchdog" funkci – kontrolu mocenských mechanismů, lidí v mocenských pozicích, kontrolují dodržování demokratických principů. V angloamerickém prostředí se proto někdy zásady pro zpracování zpráv označují akronymem "BARC", jehož výslovnost ([bark]) splývá s anglickým slovem pro štěkání. Mnemotechnická pomůcka: jak štěká hlídací pes demokracie? Vyváženými, přesnými, relevantními a úplnými zprávami.

Cenzura je slovo, které se zhusta používá volně jako označení jednání, které zamezuje, aby se zveřejnila informace, promítal film nebo vyšla kniha. V běžném pojetí je spojována s autoritářskými či totalitními režimy a z hlediska demokracie se domníváme, že zákonný zákaz cenzury vyjadřuje princip neslučitelnosti cenzury s liberálně demokratickým režimem. Právní pohled ve veřejném prostoru vedle intuitivního převažuje. Oba však vycházejí z omezeného chápání slova. Cenzura je komplexní pojem, který popisuje i fenomény, které lze běžně nalézt v demokraciích.

Tradičně se rozlišují tyto druhy cenzury:

• předběžná (preventivní) – před uveřejněním (např. zásah policie, úřední schvalovací proces)
• následná (represivní) – po uveřejnění (např. zabavení nákladu)
• autocenzuru – důsledek nepřímého tlaku na autora, ovšem tento pojem například právní pojetí cenzury nezná (těžko se prokazuje vnější vliv)

Ani v tradičním pojetí historie cenzury nebyl vždy nositelem zásahu stát, ale např. společenství (v době orální), církeb, anebo i mezinárodní politické či hospodářské organizace (např. omezování šíření obsahů v digitálním prostoru).

"Classploatation" je novotvar, který označuje specifický druh exploatace v reality TV či dokumentárním filmu. Souvisí s vnitřním vztahem těchto žánrů s tendencí diváctva hodnotit jednání lidí a způsob jejich života. Podle Ireny Reifové je žánr reality TV spojen s etickými otázkami ve třech vrstvách:

• utváří se kolem něj kultura moralizování
• dramaturgicky staví na fenoménu sociální třídy jako morální kategorii ("můžou si za to")
• zaměřením na účastníky z nižších sociálních vrstev poutá pozornost mediální etiky

V reality TV se projevují oba způsoby, jak je v odborné literatuře používám pojem exploatation – jak ekonomické vykořisťování, tak zneužívání zranitelných. Lidé jsou tak ekonomicky vytěžováni (televize na nich vydělává), a zároveň zneužívá jejich sociálního postavení, zranitelnosti, neodstatečného vzdělání apod. Lidé z nizkých vrstev tedy slouží jak k profitu, tak k výsměchu či sebeutvrzování vyšších sociálních tříd, že žijí lepší či správný život. V mediálním průmyslu je však možné identifikovat ještě třetí, odlišný způsob exploatace, který lze nazvat jako "classploatation".

Pojem "exploatace" ve filmové teorii označuje film, který se zaměřuje na co největší emocionální nebo senzacechtivý efekt, často na úkor umělecké hodnoty nebo složitého příběhu. Exploatační filmy jsou obvykle charakteristické intenzivním využíváním kontroverzních témat, jako jsou násilí, sex, nebo šokující prvky, které mají přitáhnout diváky. Tyto filmy mohou čerpat z různých žánrů, včetně hororu, akce, blaxploitation (filmy zaměřené na afroamerické publikum), nebo erotických a softcore filmů.

Bibliografie

Wendy N. Wyatt & Kristine Bunton (eds.), The Ethics of Reality TV: A Philosophical Examination. New York – London: Continuum, 2012.

Schaefer, Eric, "Bold! Daring! Shocking! True!": A History of Exploitation Films, 1919–1959. Duke University Press, 1999.

Irena Reifová, Morální kultura reality televize a "classploatation". DOK.REVUE 5. 6. 2024, url: https://www.dokrevue.cz/clanky/moralni-kultura-reality-televize-a-classploatation.

Dialog je jedním z nejzákladnějších a nejúčinnějších nástrojů lidské komunikace, který umožňuje sdílení myšlenek, emocí a zkušeností mezi jednotlivci nebo skupinami. Je to interaktivní proces, ve kterém účastníci nejsou pouze pasivními příjemci informací, ale aktivně se zapojují do výměny názorů a hledání společného porozumění. Filozoficky vychází dialog z dialogického přístupu, který zdůrazňuje vzájemnou otevřenost, respekt a rovnost účastníků. Tento přístup rozvíjeli filozofové jako Martin Buber, který ve své práci zdůraznil důležitost vztahu "Já-Ty", v němž každý účastník komunikace vnímá druhého jako rovnocenného partnera, nikoliv jako objekt.

Po druhé světové válce, v době, kdy docházelo k zásadním politickým a sociálním změnám, se dialog stal klíčovým nástrojem pro obnovu vztahů mezi jednotlivci a skupinami. V pedagogice, například v přístupu Paula Freirea, se dialog stal metodou pro osvobození a emancipaci, kdy učitelé a žáci spolupracují na hledání společného porozumění a řešení problémů. Freire věřil, že vzdělávání by nemělo být jednostranným procesem, ale otevřeným dialogem, který umožňuje studentům aktivně se podílet na formování svého učení. V oblasti médií, zejména v participativních médiích, se dialog projevuje jako nástroj pro aktivní zapojení občanů do tvorby obsahu a rozhodovacích procesů. Participativní média umožňují jednotlivcům a komunitám vytvářet a sdílet své vlastní příběhy, čímž se stávají aktivními účastníky mediálního prostoru, nikoli pouze pasivními příjemci informací. V komunikačních studiích se dialogické přístupy ukázaly jako nezbytné pro vybudování interaktivních a inkluzivních komunikačních procesů, které zajišťují rovnost a respekt mezi účastníky, čímž podporují skutečné porozumění a řešení konfliktů.

Johannesen charakterizoval dialogickou komunikaci:

Bibliografie

Richard L. Johannesen, The Emerging Concept of Communication as Dialogue. Quarterly Journal of Speech, 57(4), 1971, s. 373-382.

Etické teorie jsou soubory filozofických přístupů, které se snaží formulovat univerzální principy pro rozhodování o morálních dilematech a správném jednání. Tradiční rozdělení etických teorií na deontologii, utilitarismus a etiku ctností vzniklo v 18. a 19. století jako způsob, jak kategorizovat různé přístupy k morálce a etickému rozhodování. Deontologie, reprezentovaná zejména Immanuelem Kantem, zdůrazňuje povinnosti a principy, které by měly řídit lidské jednání bez ohledu na jeho důsledky. Na druhé straně utilitarismus, formulovaný především Jeremy Benthamem a Johnem Stuartem Millem, klade důraz na maximalizaci štěstí nebo blaha pro co největší počet lidí, považujíc důsledky jednání za klíčové pro jeho morální hodnocení. Tento rámec, ačkoliv se stal dominantní v klasické filozofii morálky, je kritizován pro svou zjednodušující dichotomii a relativitu v konkrétních aplikacích.

Rozdělení na etické teorie, jako je utilitarismus a deontologie, je výsledkem systematického pokusu o klasifikaci etických přístupů, které byly formulovány ve filozofii morálky v moderní době. V aplikované etice však toto rozdělení není vždy zcela striktní, neboť konkrétní etické problémy (např. v bioetice, právní etice nebo novinářské etice) mohou vyžadovat kombinaci různých přístupů nebo jejich flexibilní aplikaci v závislosti na specifickém kontextu. V této disciplíně se teoretické modely etiky přizpůsobují konkrétním morálním problémům, což vedlo k rozvoji tzv. kazuistického přístupu, který se soustředí na detailní analýzu konkrétních případů, spíše než na striktní aplikaci univerzálních pravidel.

Lidské hodnoty jsou abstraktní koncepty, které odrážejí individuální nebo kolektivní představy o tom, co je považováno za důležité, žádoucí a správné v životě. Tyto hodnoty tvoří základ pro rozhodování, chování a interakce jednotlivců v různých sociálních a kulturních kontextech. Hodnoty ovlivňují nejen to, co si lidé cení a jakým způsobem se snaží dosáhnout svých cílů, ale také to, jak definují a hodnotí morální dilemata.

V oblasti aplikované etiky, psychologie a sociologie je důležité chápat, jak různé druhy hodnot ovlivňují rozhodovací procesy v konkrétních morálních případech a jak se hodnoty promítají do komplexních etických problémů, které jsou součástí profesních a osobních životů.

V psychologii jsou hodnoty definovány jako kognitivní, emocionální a motivační faktory, které určují, jak jednotlivci vnímají a usměrňují své chování v souladu s tím, co považují za žádoucí. Psychologové hodnoty často považují za jednu z nejdůležitějších součástí lidské identity, jelikož hodnoty přímo ovlivňují, jak jedinec vnímá sebe, své cíle, vztahy a okolní svět.

V rámci psychologických teorií se lidé dělí podle toho, jaké hodnoty považují za dominantní. Teorie hodnot, například Schwartzova teorie univerzálních hodnot, identifikuje deset základních hodnot, které se vztahují k individuálním nebo kolektivním preferencím, jako jsou například univerzalismus, benevolence, konformita, tradice, stimulace, hedonismus, úspěch, moc, bezpečnost a samostatnost. Tato teorie ukazuje, jak se hodnoty vzájemně propojují a jak jsou závislé na širším kulturním a společenském kontextu.

V sociologii jsou hodnoty vnímány jako kulturní a sociální konstrukt, který se vyvíjí v rámci skupin a společností. Sociální hodnoty jsou kolektivními přesvědčeními, které určují, co je považováno za důležité a žádoucí v rámci určité společnosti. Tyto hodnoty formují normy a pravidla chování, které jsou očekávány v různých sociálních situacích. Podobně jako v psychologii, hodnoty v sociologii také ovlivňují rozhodování a jednání jednotlivců, ale jsou více zaměřeny na širší kontext, ve kterém se jednotlivci pohybují, včetně vlivu rodiny, vzdělání, pracovního prostředí a kulturního zázemí.

Sociologové často zdůrazňují, že hodnoty jsou dynamické a mohou se měnit v čase, zejména v reakci na změny ve společnosti, jako jsou technologické inovace, politické změny nebo změny v demografické struktuře. Hodnoty formují základní struktury společnosti, například rodinné a politické instituce, a zároveň jsou výsledkem historických procesů a tradic.

V filozofii morálky hodnoty představují ideály, které určují, co je morálně správné nebo žádoucí v lidském jednání. Filozofové se dlouhodobě zabývají analýzou hodnot, jejich původu a jejich role při určování etických norem. Například v deontologii (Kant) je důraz kladen na absolutní hodnoty a povinnosti, které jsou nezávislé na důsledcích, zatímco v utilitarismu (Bentham, Mill) hodnoty určují správnost jednání podle jeho důsledků pro celkovou pohodu společnosti.

V oblasti morální filozofie je kladeno důraz na to, jak hodnoty ovlivňují rozhodování v etických dilematech. Různé hodnoty mohou být v konfliktní situaci vzájemně vyměnitelné nebo mohou existovat hierarchie hodnot, které umožňují rozlišovat mezi primárními a sekundárními hodnotami (např. ochrana lidského života vs. respektování individuálních práv). V tomto smyslu je etika v aplikované praxi přímo závislá na schopnosti správně interpretovat a vážit různé hodnoty v daném kontextu.

Morální kazuistika v aplikované etice se zaměřuje na konkrétní etické dilema a rozhodování v praxi, přičemž hodnoty hrají klíčovou roli při vyhodnocování správnosti rozhodnutí. Při rozhodování v kazuistických případech je zásadní správně identifikovat, které hodnoty jsou v dané situaci relevantní, jak se vzájemně ovlivňují a jak je třeba je vyvážit.

Příklady

1. V oblasti bioetiky, konkrétně v otázkách lékařské etiky, mohou být v konfliktu hodnoty jako autonomie pacienta (právo rozhodovat o vlastním těle) a dobro pacienta (lékařské rozhodnutí v zájmu pacienta). Kazuistická analýza se zaměřuje na identifikaci těchto hodnot a jejich vyvážení při rozhodování.
2. V novinářské etice, kde novináři čelí dilematu mezi svobodou projevu a ochranou soukromí, je nezbytné, aby novináři vážili hodnotu informování veřejnosti proti ochraně osobních práv jednotlivce.

Normativní teorie médií jsou teorie, které se zaměřují na to, jak by média měla ideálně fungovat ve společnosti. Tyto teorie stanovují hodnoty, normy a principy, podle kterých by se měla média řídit při plnění svých rolí, jako je informování veřejnosti, podpora demokratických procesů, či ochrana veřejného zájmu. Zatímco popisné teorie médií se soustředí na to, jak média skutečně fungují, normativní teorie zkoumá, jak by měla být média organizována a jaké hodnoty by měla plnit.

Normativní teorie médií mají několik užitečných funkcí:

1. Nastavení standardů – Pomáhají stanovit etické a profesní standardy pro novináře a média, což může přispět k jejich vyšší odpovědnosti vůči veřejnosti.
2. Návrh ideálních modelů – Poskytují ideální modely pro organizaci mediálních systémů a roli médií ve společnosti, které mohou sloužit jako vzory pro zlepšení mediální praxe.
3. Směr pro regulaci médií – Normativní teorie mohou být základem pro zákony a regulace, které definují, jak by média měla fungovat v různých typech režimů (demokratických, autoritářských apod.).
4. Kritika existujících mediálních systémů – Poskytují nástroje pro kritiku stávajících mediálních praktik a jejich vlivu na veřejnost a demokracii. Tímto způsobem mohou přispět k hledání cest, jak zlepšit novinářskou etiku a mediální zodpovědnost.

I když normativní teorie médií mají mnoho přínosů, čelí také kritice:

1. Subjektivita a kulturní relativismus – Normativní teorie často vycházejí z určitého kulturního nebo politického kontextu, který nemusí být univerzálně platný. To znamená, že to, co je považováno za "ideální" v jednom kulturním nebo politickém systému, může být v jiném systému neaplikovatelné.
2. Realita versus idealismus – Normativní teorie často předpokládají ideální nebo teoretický stav médií, který není vždy slučitelný s realitou mediálních systémů. V praxi může být obtížné dosáhnout těchto ideálních standardů, zejména v prostředí tržní konkurence a mediální koncentrace.
3. Nedostatek konkrétních doporučení – I když normativní teorie mohou poskytovat obecný rámec pro to, jak by média měla fungovat, často neposkytují konkrétní praktické nástroje pro implementaci těchto ideálů. To může být problém pro novináře, kteří hledají konkrétní etické pokyny ve své každodenní práci.
4. Nezohlednění ekonomických a politických tlaků – Některé kritiky normativních teorií zdůrazňují, že ne vždy dostatečně zohledňují ekonomické a politické faktory, které skutečně formují mediální krajinu. Například komerční zájmy a politické tlaky mohou ovlivnit to, jak média skutečně fungují, což může být v rozporu s ideály stanovenými v normativních teoriích.
5. Komplexnost a pluralita hodnot – Normativní teorie se mohou těžko aplikovat v pluralitních, demokratických společnostech, kde různé skupiny mají různé názory na to, co je "správné" a "spravedlivé". Například otázky, jakou míru cenzury nebo regulace by měla média podléhat, mohou být předmětem debat a existuje mnoho protichůdných názorů na to, co je považováno za etické.

Normativní teorie médií hrají důležitou roli při definování ideálů mediální praxe, pomáhají utvářet etické normy a mohou přispět k tomu, jakým způsobem budou média řízena a jaký vztah budou mít k veřejnosti. Na druhou stranu jsou často kritizovány za to, že vycházejí z idealizovaných představ, které nejsou vždy v souladu s realitou médií, a že nezohledňují složité ekonomické a politické faktory, které ovlivňují mediální praxi.

Novinářská etika je oblast aplikované etiky, která se zaměřuje na morální normy, hodnoty a principy, jež by měly řídit chování profesionálů v oblasti žurnalistiky. Tato disciplína, součást širšího rámce mediální etiky, vychází z potřeby definovat odpovědnost novinářů a novinářek v jejich profesní praxi, která má přímý vliv na veřejnou informovanost, politické rozhodování a kultivování demokratické společnosti. Novinářská etika je založena na souboru norem, které reflektují obecné společenské hodnoty, jako jsou pravda, spravedlnost, objektivita, odpovědnost a transparentnost, a zároveň se zaměřují na specifické povinnosti, které novináři mají vůči své profesi, čtenářům a širší veřejnosti.

Novinářská etika se zakládá na několika klíčových principech, jež jsou vymezeny jak v normativních teoriích etiky, tak v profesních kodexech novinářů. Mezi nejvýznamnější normy patří:

1. Pravda a objektivita – Novináři mají povinnost informovat veřejnost co nejpřesněji a objektivně, což zahrnuje nejen přesné zobrazení faktů, ale i vyváženost v prezentaci různých názorů a pohledů na dané téma. Mnozí novináři se odvolávají na etické zásady jako kodexy Mezinárodní federace novinářů (IFJ) nebo národní organizace, které usilují o udržení těchto hodnot v praxi.
2. Odpovědnost a důvěryhodnost – Novinářská etika klade důraz na zodpovědnost vůči veřejnosti a na ochranu důvěry čtenářů, posluchačů nebo diváků. Je nezbytné, aby novináři usilovali o vysoký standard pravdivosti a integritu, přičemž se vyhýbali dezinformacím, senzacechtivým nebo zkresleným zprávám. To zahrnuje i etické otázky spojené s citlivými tématy, jako jsou diskriminace, násilí, ochrana soukromí a etika používání zdrojů.
3. Svoboda a nezávislost – Další základní hodnotou novinářské etiky je nezávislost médií na politických nebo komerčních tlacích. Novináři musí být schopni pracovat bez vnějších zásahů, aby mohli poskytovat nestranné a vyvážené informace. Etické kodexy, jako je Kodex novinářské etiky v České republice, reflektují tuto potřebu nezávislosti a boje proti autocenzuře a politickým či ekonomickým tlacím.

Novinářská etika je součástí širší problematiky regulace médií. Tato regulace se dělí na dvě hlavní oblasti: vnější a vnitřní regulace.

1. Vnější regulace – Vnější regulace médií se týká pravidel a zákonů, které jsou stanovovány státními orgány nebo mezinárodními institucemi. Tyto regulace zahrnují právní rámec pro ochranu osobnosti, regulaci šíření nenávistných projevů, ochranu autorských práv nebo boj proti dezinformacím. Příkladem vnější regulace je legislativa zaměřená na boj proti šíření nenávisti v médiích nebo zákony upravující vlastnickou strukturu médií, které mají zajistit pluralitu a diverzitu mediálních názorů.
2. Vnitřní regulace – Vnitřní regulace je dána profesními pravidly, která si novináři stanovují sami ve spolupráci s mediálními organizacemi, profesními svazy nebo redakcemi. Tato regulace zahrnuje kodexy novinářské etiky, pravidla redakční politiky a interní mechanismy, jak se vyrovnat s případnými etickými dilematy, jako je například konflikt zájmů nebo manipulace s obsahem.

Etické standardy novinářské práce vycházejí z ideje, že žurnalistika je svébytná profese (jako je právo, medicína nebo armáda). Mezi nejčastěji uváděné podmínky profesionalizace patří sdílené znalosti, organizace a autonomie. Tento pohled však prochází hlubokou krizí, a to nejen ze strany kritiků novinářské práce, ale i ze samotné profesní komunity. Žurnalistika bývá již od sedmdesátých let dvacátého století považována lidmi z akademie za "semi-profesi", protože k jejímu výkonu nejsou potřeba např. formální vzdělání nebo členství v profesní organizace (mimo výjimky, např. Itálie). Hovoříme také o "deprofesionalizaci", což znamená, že ekonomickým, technologickým a kulturním vývojem dochází k rozřeďování hranic mezi žurnalistikou a jinými formami mediální komunikace (viz např. podcasty) a žurnalistika obecně ztrácí svoji koherenci a autonomii.

Filozofka Daryl Koehn nabízí rozumět profesi odlišně a případně tak i překonat pohled krize. Argumentuje, že znalosti nebo schopnost je autonomně je aplikovat nejsou rozlišovacím kritériem profesionality, jež se váže především na morální závazek. Zjednodušeně řečeno, profesionál skládá "veřejný slib" (z lat. profesiō), že bude společnosti poskytovat určité dobro (léčit, bránit spravedlnost, bránit vlast atd.) a vytváří tak jistá očekávání, která musí naplnit. Pokud to nedokáže, i kdyby byl členem profesní organizace, byl formálně vzdělán a naplnil všechny sociologické parametry profesionality, nebude svými klienty jako profesionál rozeznán. (To se zračí v lidové frázi: "Ten člověk je profík.")

Profese je tedy z morálního hlediska závazek pomáhat, poskytovat nějakou službu, vytvářet pro společnost dobro. Měřítkem profesionality je důvěra, kterou profesionál u společnosti požívá. Z hlediska žurnalistiky lze říci, že důvěra v tuto profesi setrvale klesá (globálně), v Česku práci žurnalistů a žurnalistiků důvěřuje pouze menšina lidí.

Bibliografie

Daryl Koehn, The Ground of Professional Ethics. New York: Routledge, 1994.

Henrik Örnebring, Reassesing Journalism as a Profession. The Routledge Companion to News and Journalims, Stuart Allan (ed.). London – New York: Routledge, 2010, s. 568–577.

Zdeněk Suda, Profese. Sociologická Encyklopedie, Zdeněk Nešpor (ed.). Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2018. On-line zde.

Václav Štětka, Czech Republic. Digital News Report 2023, 14. 6. 2023. On-line zde.

Aby mohli profesionálové a profesionálky vykonávat svoji profesi zodpovědně, musí požívat vysokou míru autonomie čili rozhodování sami za sebe. To je důvod, proč za nimi se svými problémy chodíme: očekáváme, že nás budou léčit či vzdělávat podle svého nejlepšího vědomí, svědomí a schopností a že se rozhodují na základě našich potřeb, ne vnějších vlivů (ekonomických, politických). To je očekávání, které od lidí z profesí máme nezávisle na jejich oboru. Proto existuje nejen regulace určitých profesí (například ve zdravotnictví), jejich prostřednictvím stát zaručuje dodržování základních pravidel, ale rovněž samoregulace, tedy vytváření formalizovaných pravidel samotnými lidmi z profese. Dohled nad jejich dodržováním pak uskutečňuje profesní komunita sama (nejde tedy o "sebe-regulaci" individuálního profesionála či profesionálky).

Profesionálové a profesionálky mají nad našimi životy moc, protože mají odbornost, kterou většina společnosti nemá, a přicházíme k nim proto, aby uspokojovali naše potřeby (individuální rovina); zároveň působí ve svých organizacích kolektivně na zákonodárce, vládu, ekonomické aktéry (veřejná rovina). Téma moci je o to významnější, že na profesionály a profesionálky se obracíme v krizi, v záležitostech, kterým nerozumíme či nemáme dostatek informací. To se týká i žurnalistiky, médií.

Filozof Michael D. Bayles rozlišuje tyto aspekty samoregulace:

1. lze rozlišit formální a nefromální samoregulaci – v prvním případě existují psané normy, procedury apod., v druhém případě jde o ritualizované a široce uznávané chování (například způsob chování advokáta u soudu)
2. vyžaduje jak mechanismy "vstupu" do profese například získáním vzdělání, certifikací, atestací apod., tak i regulaci těch, kteří byli do profese přijati
3. zahrnuje nastavování norem, aplikování norem a oznamování jejich porušení
4. existují profesní normy ekonomické, etické a technické podle toho, k čemu slouží (například normy ohledně poplatků jsou ekonomické, povinnost uzavřít informovaný souhlas je norma etická, konkrétní postup lékaře při operačním výkonu norma technická)

Existují různé způsoby, jak samoregulovat profesi, a to včetně vztahu ke státu (např. v Itálii je výkon žurnalistické profese ze zákona spojen s členstvím v profesní organizaci) nebo k veřejnosti (např. existence ombudsmanů, občanských komisí, etických panelů významných společenských osobností apod.).

V oblasti médií rozlišujeme tyto druhy samoregulace:

• profesní organizace (Syndikát novinářů ČR, Evropská federace novinářů, Mezinárodní tiskový institut)
• etické kodexy
• tiskové rady
• ombudsmani a ombudsmanky

Bibliografie

Michael D. Bayles, Professional Power and Self-Regulation. Business & Professional Ethics Journal, 5(2), 1986, s. 26-46. On-line zde.

Říkáme-li, že je něco veřejné, máme tím většinou namysli čtyři různé věci:

1. fyzické místo čili veřejný prostor, anebo informace a kulturní zdroje, které jsou volně dostupné
2. opak soukromého, tedy to, co je společné všem a do čeho se může míchat vláda
3. sociální kategorii, tedy veřejnost jakožto každého, kdo se účastní veřejných událostí
4. soubor individuálních názorů na společné záležitosti, čili veřejné mínění

Za autoritativní definici dodnes platí ta, kterou podal Jürgen Habermas ve své knize Strukturální proměna veřejnosti (1962). Habermas zde popisuje vznik konceptu "veřejného" (něm. öffentlich, odtud veřejnost – die Öffentlichkeit) na konci osmnáctého století v souvislosti s prosazováním osvícenských idejí a měšťanské sociální třídy, která tyto ideje nesla. Zájmy obchodnické vrstvy nebyly ještě plně artikulovány v politické moci spojené se šlechtou, a tak ze soukromého a individuálního (rodina) vystoupil společný zájem, který se stavěl jako protitlak aristokracii. Veřejnost vychází z myšlenky, že legitimní moc předpokládá otevřenost a volnou výměnu názorů o věcech společných.

Pojem veřejnost se dnes v odborné literatuře používá pro označení skupiny lidí, která se zajímá o veřejné dění. Ta se vyděluje z moderní společnosti a nárokuje si vliv na správu veřejných médií především prostřednictvím médií (tzv. užší vymezení – viz Slovník mediální komunikace, s. v. veřejnost). Problémem však je, že veřejná sféra se již od přelomu devatenáctého a dvacátého století fragmentarizuje, tříští se vlivem prosazování zájmů partikulárních skupin. To označuje Habrmas jako refeudalizaci veřejné sféry.

Neexistuje tedy jedna veřejná sféra, ale pluralita "veřejností", tedy sfér spojených s rozmanitými kolektivitami: svoje "veřejné sféry" mají profesionálové (akademická sféra, lékařská, manažerská...), různá etika, náboženské skupiny, sexuální menšiny, ale například i sportovci, umělci apod. V poslední době se tato fragmentarizace ještě rozšiřuje, a to především vlivem nových médií (Internet). Je třeba rovněž zmínit demokratický deficit jako problém například Evropské unie, v jejímž rámci schází společná veřejná sféra, kde by bylo možné společně diskutovat budoucnost evropského projektu.

Veřejnosti (nebo také někdy publika) se od sebe také liší. Jedno z dělení nabídla Nancy Fraser, která je rozdělila na "slabá" a "silná", a to podle toho, jestli diskuze vede i ke skutečnému rozhodování. Podobně John Rawls rozlišil "veřejné politické fórum" (mající vliv na veřejné záležitosti) a "kulturu v pozadí".

Různé, historické definice veřejnosti a veřejného:

Tradičnímu pojetí veřejnosti a problematiky veřejné sféry, které formulovali převážně muži (neboť veřejná sféra byla po většinu moderní historie především mužská – ženám bylo vyhrazena sféra soukromá, rodinná), se postavily mnohé myslitelky, které teorii veřejné sféry rozpracovaly často odlišně:

Bibliografie

Elizabeth Dubois & Grant Blank, The Echo Chamber Is Overstated: the Moderating Effect of Political Interest and Diverse Media. Information, Communication & Society, 21(5), 2018, s. 729–745. On-line: zde.

Jostein Gripsrud et al., The Idea of Public Sphere. Lanham: Lexington Books, 2010.

Jiří Linhart, Veřejnost. Sociologická Encyklopedie, Zdeněk Nešpor (ed.). Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2018. On-line zde.

Pojem „veřejný zájem“ je základním konceptem v mnoha oblastech etiky, práva a veřejné politiky, a to především ve vztahu k rozhodnutím, která ovlivňují širší společnost nebo veřejnost. V jeho nejširším smyslu jde o zájmy, hodnoty a potřeby, které slouží kolektivnímu dobru a jsou prospěšné pro většinu nebo pro všechny členy společnosti. Definice veřejného zájmu je však nejednoznačná a závisí na konkrétním kontextu, v němž je používána. Může zahrnovat různé aspekty, jako jsou bezpečnost, spravedlnost, ochrana základních práv, zdraví, životní prostředí, ekonomické podmínky a kulturní dědictví.

Veřejný zájem je často vnímán jako protiklad individuálního zájmu. Zatímco individuální zájem se soustředí na benefity pro jednotlivce, veřejný zájem se zaměřuje na širší společenské dobro, ať už v podobě regulace trhu, zajištění sociálních služeb, nebo ochrany veřejného pořádku.

Virginia Held, významná americká filozofka, se ve své práci o veřejném zájmu soustředí na analýzu tohoto pojmu z feministické perspektivy a vymezuje několik různých podob veřejného zájmu, které jsou vzájemně propojené, ale přitom rozlišitelné. Podle Held je klíčové, aby pojem veřejného zájmu nebyl chápán pouze jako sumář individuálních zájmů, ale aby se zaměřil na potřeby a práva celkových komunit a jednotlivců, kteří jsou z různých důvodů marginalizováni nebo znevýhodněni.

1. Veřejný zájem jako kolektivní zájem – Held chápe veřejný zájem jako soubor potřeb, které je nutné uznávat a podporovat pro dobro všech členů společnosti. Tento pojem odráží myšlenku, že individuální zájmy nemohou vždy stát nad zájmy celku. Tato definice je často používána ve veřejné politice a právu, zejména při rozhodování o otázkách, které mají vliv na všechny obyvatele státu nebo komunity. Příklad: V oblasti veřejného zdraví je za veřejný zájem považováno očkování populace proti nemocem, které se mohou rychle šířit, jako je například pandemie chřipky nebo COVID-19. I když někteří jednotlivci mohou mít osobní výhrady k očkování, celkové zdraví populace a schopnost čelit pandemii může být považováno za veřejný zájem.
2. Veřejný zájem jako etická norma – Další dimenzí veřejného zájmu je pohled na něj jako na etickou normu, která určuje, co je považováno za „správné“ nebo „dobré“ pro společnost. V tomto smyslu je veřejný zájem spojen s hodnotami jako jsou rovnost, spravedlnost a ochrana základních práv. Příklad: V otázkách ochrany životního prostředí se jako veřejný zájem často definuje zajištění udržitelnosti přírodních zdrojů pro budoucí generace. Toto pojetí veřejného zájmu je zřejmé například ve směrnicích Evropské unie týkajících se změny klimatu a emisí CO2.
3. Veřejný zájem jako nástroj vyjednávání a politického konsenzu – Held rovněž uvádí, že veřejný zájem může být používán jako nástroj pro politické vyjednávání a konsensus mezi různými zájmovými skupinami. Tento přístup je přítomen ve veřejné politice, kde je potřeba nalézt rovnováhu mezi různými zájmy – například mezi průmyslem, ochránci životního prostředí, a pracovními organizacemi. Příklad: Při rozhodování o výstavbě nových obytných čtvrtí na zemědělských pozemcích může být veřejný zájem chápán jako vyvážení potřeby pro nové bydlení s ochranou zemědělské půdy a přístupem k přírodním zdrojům. Tento proces zahrnuje vyjednávání mezi politickými aktéry, místními obyvateli, a developery.

V novinářské etice je pojem veřejného zájmu klíčovým kritériem pro rozhodování o tom, co a jak by mělo být publikováno. Novináři často stojí před dilematem, zda zveřejnit informace, které mohou být v zájmu veřejnosti, ale které zároveň mohou mít pro některé jednotlivce nebo instituce negativní důsledky. Když novináři hodnotí, co je v „veřejném zájmu“, často se ptají, zda zveřejněním určité informace přispívají k informovanosti veřejnosti a zda tato informace má zásadní význam pro demokratické rozhodování nebo pro ochranu základních práv.

1. Informovanost veřejnosti – Informace, které jsou prospěšné pro veřejnost a umožňují informovaný rozhodovací proces v demokratické společnosti, jsou považovány za součást veřejného zájmu. Patří sem například zveřejňování informací o vládních rozhodnutích, korupci, nebo veřejně nebezpečných praktikách firem.
Příklad: Případ whistleblowera Edwarda Snowdena, který odhalil rozsáhlé sledování amerických občanů ze strany NSA, byl z novinářského pohledu považován za otázku veřejného zájmu, neboť se týkal zásadních práv na soukromí a občanské svobody.
2. Ochrana jednotlivců a skupin – Novináři často čelí dilematům týkajícím se ochrany soukromí jednotlivců nebo zranitelných skupin. Zveřejnění informací, které mohou vést k poškození jednotlivce nebo skupiny (např. zveřejnění citlivých informací o obětech násilí), nemusí být vždy považováno za veřejný zájem, pokud to není nezbytné pro veřejnou informovanost. Příklad: Zveřejnění identifikace obětí trestného činu, jako je násilí na ženách, může být považováno za neetické, pokud to není v zájmu veřejnosti a pokud by to mohlo vést k další viktimizaci oběti.
3. Zásahy do veřejného pořádku a bezpečnosti – Zveřejnění informací, které mohou ohrozit národní bezpečnost nebo veřejný pořádek, může být v některých případech v rozporu s veřejným zájmem, ačkoli je stále kladeno důraz na transparentnost a odpovědnost vládních institucí. Příklad: Informace o vojenských operacích, které by mohly ohrozit životy civilistů nebo zkomplikovat vojenskou strategii, mohou být citlivé, i když jejich zveřejnění by přispělo k demokratické diskusi.