Českého lva za nejlepší režii a herecký výkon v hlavní roli získal za rok 2023 film Přišla v noci. V zásadě studentská legrácka, jejíž mediální kampaň byla založena na kupodivu stále funkčním příběhu o cestě umělců ze zapomenutého koutu republiky čili Brna do světla ramp. Bylo s podivem, že triviální snímek žijící ze stereotypu o otravné tchýni, jehož osou je histrionská osobnost Simony Pekové (která tak byla samozřejmě obsazena typově spíše, než že by její výkon zasluhoval lva za prokázání nebývalého hereckého rejstříku), zaujal už filmové kritiky a kritičky. A to především proto, že až na provokativně groteskní závěr, v němž hlavní roli v rozdmychávání nespravedlnosti hrají dřívější obhájci spravedlnosti – máničky a disidenti, jde o příběh formátu televizních bakalářů natažený do rozměru celovečerního filmu.
Úsvit Matěje Chlupáčka a Mira Šifry neproměnil ani jedinou nominaci. Stejně tak filmová kritika úplně opominula tento podle mého soudu významný film – a dala přednost Přišla v noci. Úsvit se prostřednictvím časové masky zaměřuje na jeden z neuralgických bodů současné společenské i politické diskuze, a to jak společnost přistupuje k lidem nezapadajícím do tak zvaně tradičních interpretačních rámců. Intersexualita a vůbec problematika identity sexuálních minorit je navíc téma, které nejen štěpí společnost, ale vede i k násilí – především na Slovensku (vzpomeňme dva roky starý útok na Tepláreň). Česká politická reprezentace odmítla ratifikovat Instanbulskou smlouvu, nepřijala zákon udělující rovná práva queer párům, a i když deklarativně odsuzuje ultrakonzervativní kroky Ficovy vlády, v neschopnosti porozumět utrpení lidí si s ní nezadá.
Nejde ale jen o tuto rovinu. Úsvit je funkčním apelem na mnoha úrovních. Především Šifrův scénář do příběhu citlivě a bez zbytečných ornamentů vnáší kritiku modernizace a podkopává jeden mýtus za druhým. Baťa tu není otcem národa, ale samolibým kapitalistou megalomanem, hon na komunisty ospravedlňuje podvody a fízlování, pokrok zpředmětněný výstavbou nové továrny v lůně slovenských hor je necitlivý k přírodě, lidem i budoucnosti. A rovněž skutečnost, že film nese výraznou slovenskou stopu, otevírá nejen téma české kolonizace východního Československa za první republiky, ale promlouvá i k tamější společenské a politické situaci. O to více, že nakonec je intersexuálovi Sašovi nejlépe doma, v „tradiční“ rodině, která jej ale přijímá s láskou.
„Nikdy jsme nebyli moderní“ zní název filmu v anglické distribuci, snad s odkazem na knihu Bruno Latoura. Ta bourá moderní mýtus o čistých kategoriích přírodního a společenského a ukazuje, jak do obojího zasahuje politika (a naopak). Hybridní formy se podle Latoura prosazují o to více, čím na ně chceme zapomenout. „Moderní ústava“, v zásadě politická dohoda o tom, že společnost lze řídit politicky a příroda jede podle vědeckých zákonů, prokazuje svoje nefunkčnost i ve filmu Úsvit.
A to nikoliv tezovitě, ale v psychologické analýze Heleny, ženy vyjadřující bez ideologické motivace naději budoucnosti (Bude to trvat deset let? Dvacet let? Než budeme žít v rovné společnosti…) i úsilí budovat skutečně rovné a lidštější zítřky. Její nutné selhání je dutou ozvěnou rozeznělého zvonu, jemuž však nikdo nenaslouchá… Nerozumím tomu, jak mohl divadelní výkon Pekové, jenž je stabilní součástí jejího hereckého rejstříku, zaujmout kritiku i „akademiky“ více než charakterová drobnokresba Elišky Křenkové.
Nakonec je možná vysvětlení obdobně lapidární jako příběh Přišla v noci. Přes všechna prohlášení českého umění a kritiky o potřebě přinášet aktuální témata, bourat mýty a zaujímat silné angažované postoje, odráží hlavní proud v umělecké branži étos společnosti, která je tak častým (avšak spíše deklarativně) objektem kritiky umělců. Raději se baví u stereotypních trivialit nenarušujících naše staré pravdy, než aby přijala radikálnější postoj k mýtům, na než spoléhá.
Pohledem Pierra Bourdieuho by bylo možné konstatovat, že habitus oceňovaného českého filmaře nebo filmařky vyžaduje nabít svůj symbolický kapitál osobním příběhem z periferie (Brno, Most či Ostrava), spolehnout se na osvědčené příběhy a stereotypy a okořenit je zdáním mladosti žánrovou hříčkou (na což se bohužel spolehli i Chlupáček se Šifrou v plytké televizní sérii To se vysvětlí, soudruzi!). Symptomatické je, že když se Marek Eben při vyhlašování lvů otřel do stereotypu zlé tchýně s poukazem na jeho nekorektnost, auditorium se smálo. Nevkusná legrácka (kterou však záhy překonal, když se rodilého Čecha ptal, jakým jazykem myslí) vyjadřuje stav českého filmu lépe než duhové vlajky na facebookových profilech.