Portrét: muž, jenž se necítí dobře. V místnosti sedí v rohu, nohy přes sebe tak, aby si vytvořil zábranu proti cizímu světu. Záda vtlačena do židle v ambivalentním gestu odstupu a panovačnosti. Ponořen do obsedantního zaznamenávání myšlenek, ostentativní četby zpráv v mobilním telefonu; nehledí druhým do očí, nehledí z okna, sotva lze zahlédnout, kam vlastně hledí. I jeho tělesné projevy vystupují z podmínek života, do kterého se náhle odkudsi vnořil: těžce a nahlas dýchá do telefonu, zabírá příliš mnoho prostoru, je příliš hlasitý. Rytmus, dikce i vášeň jeho řeči se podstatně liší od okolí – jako by chtěl ukřičet všechny, kteří jen čekají, až dohovoří.

V době Sametové revoluce vstupoval do dospělosti, anebo spíše již měl za sebou první pracovní či vysokoškolské milníky. Devadesátá léta prožil jako zvíře vypuštěné do volné přírody, jemuž se všichni v džungli koří pro jeho dlouho zadržovanou energii: všechno bylo možné. Dodnes žehrá na absenci byrokracie, právních omezení, neziskovek, všechny kodexy, limity a principy jsou mu návratem bolševismu. Etika je otázka osobního svědomí, kolektivní rozměr společenského rozhodování je návrat komunismu. A přitom – paradox! Profesně dospěl v době, která se blížila Marxově ideálu svobody. Ráno mohl být kritikem či žurnalistou, v poledne umělcem, večer rybářem.

Pádem systému, struktur a jistot se propadl do vakua, ve kterém byla prostupnost různých společenských rolí a profesí téměř neomezená. A protože načerpal kredit jako studentský vůdce, anebo člověk, který si s režimem nezadal (již méně se pro jeho mládí poštěstilo, aby byl aktivním disidentem), byl očekáván. Právě v těchto podmínkách se jeho osud opět povážlivě přibližoval svářečům, zedníkům a obráběčům, kteří v padesátých letech byli ze dne na den soudci, učiteli a ministry. Dodnes vzpomíná na tuto dobu jako na čas, kdy člověk mohl uplatnit svůj talent, svoji rozhodnost a dravost.

Dnešní svět je mu nepřátelský. Je plný omezení, nesmyslných představ a přecitlivělosti. Nechápe, kam zmizela touha po svobodě a dravost, vždyť jemu stačilo stát si za svým a toužit po úspěchu. Mimo to, že uplynulo čtvrtstoletí, nevšiml si samozřejmě, že vakuum je dnes téměř do posledního místa zaplněno hmotou, v níž její nejmenší částečky soupeří o pozice, které by ve svém mládí považoval za ponižující. Uniklo mu, že ke vstupu do mnoha profesí, včetně těch univerzitních, je dnes potřeba zkušeností a výsledků, které v jeho čase neměli ani novopečení profesoři. A především – citlivost, která mu je nedostatkem svobodomyslnosti a dravosti, je produktem svobody, která impregnovala svědomí zodpovědností, často vyčerpávající.

Svobodomyslnost? Odstup, nepřívětivost a nenávist, již chovají k dnešnímu světu. Jestliže svoboda znamená otevřenost, zodpovědnost a touhu po experimentu, stává se tento muž ve středních letech, který načerpal společenský kredit v nezodpovědné době, spíše smutným mementem věčné generační nevraživosti než svobodné inspirace.

Nestačilo by, aby si sedl s rovnou šíjí, otevřel svůj hrudník světu a z rukou odložil sešit či telefon?