V rétorice ekonomů, průmyslníku a podnikatelů dlí prozatím neviditelný paradox. Nejlépe jej ukázat příkladem: v tisku se zástupce jedné velké mezinárodní firmy vyslovoval pro to, aby v Česku stoupla nezaměstnanost. Lidé si totiž podle něj přestali vážit práce. Zdůvodňoval tím, proč je tak těžké získat dobré pracovníky. Vedle této anekdoty lze přidat množství dalších, ještě například z nedávného Forbesu. Tam se český velkopodnikatel a po všech směrech úspěšný muž rovněž rozhorloval nad morálkou českých zaměstnanců a vyslovoval se pro to, aby se obecně pozvedlo povědomí o tom, že je potřeba pracovat tvrdě, obětavě a bez nároků. To vše v zjitřené atmosféře vládních škrtů, odborových protestů, které se pomalu blíží rozměrům takové menší generální stávky, prohlubující se krizi bydlení…
To je pozoruhodná perverze původního liberálního pojetí tržní ekonomiky. Adam Smith ještě chápal trh jako ideální nástroj samoregulace proto, že na něm prostřednictvím působení ve vlastním zájmu lidé mohou uplatňovat morální rozhodnutí – čili trh působí jako platforma pro realizaci individuálních morálních hodnot jako kolektivních ve vzájemném střetávání. Dnes však, v neoliberalismu, na jednom z nejliberálnějších pracovních trhů v Evropské unii, však v řadách vlastníků a manažerů působí opačné přesvědčení: lidé musí změnit svoji morálku, aby trh fungoval. Jinými slovy, zatímco v klasickém pojetí tržní ekonomiky spočívá domnělá dokonalost zásady „laissez-faire“ právě v tom, že odráží lidské potřeby, nálady a zájmy, v její nové, post-průmyslové podobě je třeba dokonalost trhu zachraňovat apelem na morálku lidí, kteří jako by prostě nerozuměli, jak dokonalý nástroj to může být, kdyby se jen chovali morálně…
Patrné to je i z vyjádření prvního citovaného zástupce mezinárodního průmyslu. Ten v rozhovoru jedním dechem dodával, že Česko je jediná země, v níž jeho společnost podniká, která má skutečně liberální pracovní trh – ve Francii či Německu si prostě mzdu nadiktují odbory. Jen sotva se může tento paradox zaskvít zřetelněji. Tam, kde je uplatňována zásada „laissez-faire“, si lidé práce neváží, v zemích se silnou tradicí odborů a sociálního státu není potřeba taková morální kritéria nastavovat, protože trh se řídí jinými než tržnímiprincipy.
Nepřátelství neoliberální ideologie k intervencím státu, nevládních organizací či odborů do ekonomiky je vnitřně spojena s privatizací tržních rizik. Jde tedy o paradox zdánlivý, spíše bychom mohli říct, že jde o nutný vnitřní rozpor této ekonomické představy – tam, kde jsou vyloučeny veřejné zásahy do trhu, stává se jediným nástrojem jeho regulace ona liberály opěvovaná „aktivita“ lidí. Jenže pokud schází, anebo se neprojevuje tak, aby trh úspěšně vzkvétal (například proto, že lidé neinvestují svůj čas do obchodu a podnikání, ale do rodiny a dobrovolné činnosti), spočívá v takovém případě vina na těch, kteří nepochopili, jak se chovat tržně.
Tím je ale vyvrácena samoregulační funkce trhu, protože je potřeba intervenovat do chování lidí, aby trh fungoval (a není to nakonec sociální inženýrství?). Anebo tomu lze rozumět i jinak: tváří v tvář selhání trhu apelují jeho zastánci na lidskou morálku, namísto toho, aby plně přijali apokalyptickou vizi vlastní teorii ekonomických cyklů, tedy že jednou za čas prostě trh spadne, a s ním i oni podnikatelé…
Všechny tyto filozofující myšlenky ale blednou, když si uvědomíme mnohem pozoruhodnější paradox uložený v těchto vyjádřeních. Český pracovní trh je charakteristický velkou liberálností a zároveň i nízkou nezaměstnaností. To se musí změnit – čili je potřeba zvýšit nezaměstnanost, zvýšit počet lidí bez práce, aby se nemuselo měnit nic na straně podnikatelů. Není to nakonec dokladem selhání podnikatelské morálky, když namísto toho, aby se zvýšily platy a přilákali zaměstnanci nabídkou smysluplnější a atraktivnější práce, aby se zkrátil pracovní týden či podpořili bonusy vedoucí k posílení jejich psychického a fyzického zdraví… zkrátka aby se pod tlakem neviditelné ruky trhu ohnula záda korporací a firem, zástupci průmyslu přenášejí zodpovědnost na druhé a říkají: my nic, na nás to nestojí, my se přizpůsobovat nemusíme?