Předpoklad, že ve veřejném prostoru spolu soupeří síly slušnosti a racionality s buranstvím a nevzdělaností, se sice může v určitých situacích potvrdit jako správný, ale linie zlomu mezi oběma skupinami nevedou tak, jak bychom očekávali. Moje zkušenost za už hodnou řádku let, kdy se věnuji veřejné kritice médií a umění, dokládá, že vše běží podle obecně sdílených představ o rozdělení české společnosti na slušné lidi a nenávistné „dezoláty“ (toto označení se proměňuje podle vývoje společenské situace) do té doby, pokud se kritický osten neobrátí na ty, kteří sami sebe považují za udržovatele étosu svobodné a demokratické společnosti a jejích hodnot.

Nezáleží na tom, zda se člověk vysloví pouze pochybovačně, poukáže na nějaký rozpor, anebo dokonce nějaké jednání zpochybní – vše je považováno druhou stranou za vrcholně nepřátelský akt a vede k aktivizaci mašinerie osobních útoků, agresivity a afektu. Věcná diskuze není v naší společnosti možná nikoliv proto, že mor iracionality ovládnul nižší třídy, ale protože prostupuje transverzálně všemi společenskými skupinami.

Zvláště pozoruhodné to je v případně starších či dokonce stárnoucích mužů, kteří požívají všeobecné úcty nebo zastávají (či v minulosti zastávali) významnou společenskou, mocenskou nebo profesní roli. V takovém případě si jakákoliv polemika či kritika vyslouží reakci ad hominem, za niž by se nemusel stydět žádný ožrala z hospůdky na rohu. Pozoruhodným průvodním jevem těchto reakcí je v našich podmínkách okamžité obvinění z podjatosti, z účelovosti jednání „v cizích zájmech“, paranoia adekvátní konspiračním aktivistům, kteří jsou většinou předmětem kritiky těchto strážců veřejné diskuze. Velmi často v podtónech, anebo i přímo v použitých slovech lze číst obvinění z bolševismu, totalitního nátlaku, fízlování.

Základním stavebním kamenem této rétorické proměny je obvinění kritika z nekvalifikovanosti; o to humornější, že se tito stárnoucí hvězdy veřejného života většinou ve svých projevech dopouštějí mnohem větších neznalostí a prohřešků, než jejich kritici. Potud zkušenost.

Vysvětlení je lapidární, ale neuspokojivé.

Mnozí z nich dlouho čekali na svoje místo, do té doby zabrané lidmi v již důchodovém věku, kteří se do funkcí a na společenské pozice dostali v nově nabyté svobodě v devadesátých letech buď za zásluhy v disentu, anebo prostě proto, že nikdo jiný bez škraloupů nebyl. Zarputilost, s níž se zvláště v akademickém a uměleckém světě ta nejstarší generace drží dodnes svých míst, je až zarážející – vzhledem k tomu, jakými rebely často byli ve svém mládí. Jejich žákům, studentům či následovníkům ale zatím začala na záda dýchat kohorta o generaci mladší. A to nejen proto, že prostě tak to na světě běží, ale i pro změnu kulturního kapitálu, k němuž došlo v nové kosmopolitní generaci lidí narozených na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Těm starším zůstává kapitál ekonomický a sociální čili především známosti. Ti mladší se sice vyjadřují klopotněji, urputněji a jsou často ke starším nespravedliví, ale zase v mnohém vidí současný svět realističtěji a ostřeji.

Druhé možné vysvětlení platné pro ty, kterých se tyto podmínky netýkají, je ještě smutnější. Velká část padesátníků, s nimiž jsem se zvláště v médiích a umění setkal, není schopna přijmout svoji kritiku proto, že nepřijímají novou životní a společenskou roli, kterou by měli k závěru své aktivní kariéry adaptovat. Platí zde klasické jungiánské pravidlo, že lidský život je podobný vysokému kopci na ostrově vědomí, vynořujícímu se z temného moře nevědomí. Dětství a mládí pracujeme na tom, abychom dospěli a vynořili se z nevědomého, pak následuje poměrně krátké období vrcholu sil, jež se ale ve středním věku – čili zhruba kolem té padesátky – láme a člověk opět zapadává do nevědomí.

Na tom není nic nelidského, ponižujícího ani nepochopitelného. Člověk v určité fázi svého životního a kariérního vývoje by měl volit jiné pozice a role, které budou lépe příslušet nabytým životním zkušenostem a jisté názorové zafixovanosti, jíž může lépe prospět jako mentor, doyen kolektivu, poradce. Přesto jsou manažerské, šéfredaktorské i vrcholné novinářské pozice zaplněny lidmi, kteří stále čerpají ze čtvrt století starých představ o světě a své profesi.

Byl jsem vychováván v úctě ke starším a vážím si jich. O to více, že se sám pomalu, ale jistě blížím chvíli, kdy sám sobě budu muset přiznat, že nejlepší bude odejít z vlivných a důležitých pozic a přenechat je jiným. Sebereflexe je podstatná pro to, aby člověk vykonával důležitou společenskou či profesní funkci; s její ztrátou ztrácí i on legitimitu. To nejhorší, co by se mi mohlo stát v profesním životě, je podle mého soudu kromě úplatnosti a nepoctivosti právě ztráta sebereflexe (to spolu ostatně vnitřně souvisí). Děsím se takové chvíle a každý z těch, kteří vybuchují při sebemenší kritice či názorovém střetu, jsou mi zrcadlem a připomínkou, že to hrozí každému.

Nejhorší tedy je, když se rebelové, kteří nikdy nechtěli být jako sví otcové; demokraté a novináři, kteří vždy trvali na své nezávislosti a svobodě, stávají starými a těžkopádnými morousi omezeného ducha, plně závislými na ochraně společenské role, na které tolik lpí. Čím usilovněji svůj životní odkaz brání, tím více jej ale špiní a vzdalují se úctě, kterou by tak rádi požívali.

Nakonec se za vším tím běsněním skrývá směšnost, odvěká jako literatura, jež o ní píše. V naší patriarchální společnosti jsou to stále především muži (u žen se to projevuje jinak, podle mé zkušenosti), kteří se usilovně drží okrajů ostrova vědomí, ač se již celým svým tělem noří do oceánu předsudků, afektů a patologických komplexů. Vybavuje se mi jedna ze závěrečných scén mého oblíbeného Pokladu na stříbrném jezeře, v němž se fenomenální zaporák a pražský rodák Herbert Lom (aka vrchní komisař Dreyfus z „Růžového pantera“) v roli plukovníka Brinkleyho potápí ve zlatisté bažině. Jen jeho ruka zůstává nad hladinou, držíc blýskavou nádobku; jako by paže byla metaforou bohatství, které jej zadusilo. A stejně tak se moc těchto stárnoucích profesionálů, akademiků a umělců stává jejich zhoubou. Jsou na ní tak závislí, že nakonec ztrácí poslední zbytky svojí vnitřní svobody.

Moc korumpuje, praví stará maxima barona Johna Dalberga-Actona, anglického historika, jenž k této známé tezi připojoval i poznatek, že význační muži jsou téměř bez výjimky špatní lidé. Citát z dopisu anglikánskému biskupovi (a bezesporu významnému muži) Mandellu Creightonovi z dubna 1887 zní v celistvosti takto:

Moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně. Význační muži jsou téměř vždy špatní lidé, i když vykonávají vliv, a ne autoritu, a ještě více, když k tomu připočteme sklon nebo jistotu korupce autoritou.

Nelze se vyhýbat moci a autoritě, protože v každé společnosti někdo obojího požívá. Zvláště v médiích, na univerzitách a v umění je korupční potenciál takové moci vyšší proto, že lidé v těchto sociálních rolích jsou zbožňováni alespoň v části svého života veřejností. Anebo nejsou – tím hůře pak nedostatek zájmu nesou. Vyhnout se takové korupci je možné pouze tím, že člověk svoji roli bere s nadhledem rezervou a odstupem a každou význačnou pozici pojímá s podezřením. Své vlastní nevyjímaje. A ve chvíli, kdy se ohlédne za svojí kariérou, jež se již rozvíjí do více než dvou dekád, by měl být připraven uznat, že je třeba přemýšlet nad nalezením odlišného a novým úkolům zralého věku příslušejícího společenského úkolu.

Není nic směšného na tom, učit se plavat v oceánu, do něhož všichni míříme. Směšné je, pokud tvrdíme, že my jediní proti celému světu plavat nemusíme, protože se plavíme, nadnášeni vlastní osobností.

Takoví význační muži jsou odsouzeni nejen být špatnými lidmi, ale i groteskními odrazy své někdejší slávy, kterou karikují každým dalším projevem svého rozhořčení.

Bože, chraň nás před korupcí, kterou si na sebe sami líčíme!