Národní muzeum loni rozjelo novou kampaň, aby nalákalo návštěvníky do svých expozic Dějiny 20. století nebo Zázraky evoluce. Nejviditelnější částí je upoutávka, která v českých televizích na výstavy ke konci roku opět láká v hávu kostýmního historického videoklipu. Za doprovodu stylizované písně „Bejvávalo dobře“ představuje temnou vizi naší minulosti, a to doslova i volbou odstínů v barevném ladění snímku. Bombardování, kruté trhání zubů kovářem nebo bičování čarodějnic je prodchnuto sivým témbrem, pod ocelovým nebem defilují až k závěrečnému ikonickému muzeálnímu mamutovi (který jediný je vyveden v realistickém tónu) mátohy našich předků, krutých i trpících, potrhaných a zubožených, symbolů minulosti, kterou jsme ve věku metaversa překonali. (K metaversu samozřejmě ve snímku odkaz není, ale světlo jeho příchodu ohlašuje jiná reklama Zuckerbergovy společnosti Meta, která se ve vysílání zhusta objevuje v sousledu.)

„Za našich mladých let, bejval svět jako květ,“ zpívá se v lidové písni, z níž ovšem v klipu zůstalo jen torzo. Sentimentální nápěv, který vyjadřuje stesk druhé poloviny lidského života po odkvetlém mládí, by mohl v souvislosti s dnešními stesky po „tradičních hodnotách“ mít i podvratnou moc. Namísto rozbíjení prvorepublikového mýtu (tedy dokonalého vytěsnění etnických, sociálních a politických problémů meziválečné doby, včetně dokonalého potlačení neudržitelnosti umělé a historicky neopodstatněné ideje „čechoslováctví“) nebo až náboženského pojetí sametové revoluce (jejíž komplexní povahu nebudeme moci uchopit ve všech jejích složkách, pokud bude i nadále obráběná do manichejského příběhu o světle rozrážejícím tmu, této politické vigilie adventního času) však snímek přesouvá těžiště zájmu do minulosti buď národně útrpné (druhá světová válka), anebo tak daleké, že její jiráskovská monochromatickost provokovat nemůže.

Podvratné významy jsou blokovány i tím, že středověk či světova válka má pro moderního člověka jasný, symbolický význam: jde o hrozby vynořující se z minulosti jako zombies na americkém maloměstě. Volba obrazů skvěle odráží strukturu tohoto symbolu, takže usvědčuje autory klipu z vědomé práce s moderní mytologií pokroku: světová válka zastupuje temnotu politickou, je protikladem chladného rozumu demokratické diskuze, kovář nahrazující zubaře zpřítomňuje hrůzy zaostalé společnosti neosvícené duchem vědy a techniky, bičování čarodějnic ukazuje bídu časů náboženského fanatismu, temnotu dob, kdy lidský život ovládala církev. Když se po tomto defilé zaskví v barvě vycpaný mamut, sémiotický kruh se uzavírá. Minulost patří do muzea, kde může – dokonale vydezinfikována – sloužit poučení; odkaz na dobu pravěkou navíc opatřuje klip signaturou pokroku, evolučního vývoje, jehož špičkou je dnešní člověk, k němuž vše směřuje – a který je dle lidového darwinismu souborem toho nejlepšího, co příroda poskytla. Jen proto zde může být, jen proto přežil – a chystá se vstoupit do virtuálního věku, kde jej již nebude trápit fyzické utrpení. Gnostická povaha této mytologie pokroku je zřejmá, stejně jako religiózní povaha zakládajících mýtu občanského náboženství: náboženský útisk je překonán vědou, hrůzy světové války demokratickou politikou.

To, o čem se mlčí (ač jde o podstatnou součást příběhu dvacátého století) – první republika, sametová revoluce, digitální revoluce – jsou nepřítomné signifikanty, jež je čtenáři dovoleno ve své mysli evokovat jako pozitivní protipóly těchto symbolů zla. A že je lze takto vyvolat z kolektivní paměti a usmířit jimi historii, uděluje sdělení videoklipu konejšivou celistvost, ústící do poklidného vydechnutí: „svět rozkvetl, nikdy nebylo lépe“. Kampaň tak – nezávisle na skutečném obsahu muzeálních expozic – je „politicky aktuální“ (jak se vyjádřili její tvůrci) především v tom, že utvrzuje přesvědčení o výlučnosti dnešního člověka.

Nejde však pouze o to, že toto uklidňující kázání představuje krystalickou podobu „chronologické chyby“, která nám znemožňuje navázat k naší minulosti a předkům přiměřený vztah. Ani středověk nebyl šedivý jak z filmu Petra Jákla, ale byl barevný, vášnivý, plný energie a emocí, byl to svět lidí šťastných i trpících, svět velkých nadějí – i životní síly. To jen doba poosvícenská (jíž zdatně sekunduje romantické potažení středověku mystickým flórem) potřebovala silný zakládající mýtus, aby založila legitimitu svému pojetí rozumu. (Více poctivosti je třeba přiznat Otakaru Březinovi, který klimax příběhu o zástupech trhanů umisťuje do takové dálky, takže z něj nevymaňuje ani nás, kteří žijeme v moderní době.) Videoklip však předkládá falešné pojetí dekonstrukce, metodu běžnou, ale nebezpečnou: vyzývá diváka, aby podlehl iluzi o tom, že se řekne cosi neznámého a podstatného o světě, ve kterém žijeme, toto „cosi“ je však tautologické klišé, kterým se potvrzuje samotný domněle nekonstruktivní postoj. „Nic není tak, jak se zdá,“ je sdělení souměřitelné s populárním „není to pravda, ale mohla by být“. To, co se nachází na druhé straně zrcadla, je však odraz převládajícího mýtu o výlučnosti toho, kdo se táže.

Jako diváci tušíme, že kampaň měla za úkol rozbíjet populární – a populistické – ospravedlňování všemožných sociálních patologií poukazem na to, že „dobře už bylo“. Ve skutečnosti však se světem nakládá stejně, jako domnělí odpůrci. „Nikdy nebylo líp“ se totiž tvrdí na základě analogické úvahy, že „pravda je někde tam venku“, konkrétně v Národním muzeu, kde se můžeme utvrdit v tom, co si myslíme. V čem by potom návštěva státní instituce byla odlišná od návštěvy konspirační skupiny na sociální síti? (Položíme-li otázku takto, je to nasnadě: v tom, že státní instituce představuje výkonnou složku hegemonní moci.)