Nezapomeňme ovšem, že umění je od slova umět, jež pochází ze slovanského um, odkazujícího pravděpodobně k bdělosti, schopnosti učinit cosi, „být bdělý k něčemu“ – v jazykových dějinách slova dlí poznání, že aby člověk mohl něco „umět“, musí brzy ráno vstát z postele hotov k práci. Jen ten, kdo je po ránu svěží, odpočatý, dokáže s bystrou myslí a plnou silou svých rukou dělat. Alespoň to naznačuje Machkův Etymologický slovník jazyka českého. V latině se pak ars (z čehož pochází i anglické art) vyvinulo z protoindoevropského kořene ar-, který znamená „pasovat k sobě“. Opět tedy jde o vyjádření schopnosti cosi činit, tentokrát vytvářet hotové, sladěné, uspořádané věci.
Čili pokud někdo vyvíjí činnost, do níž nevkládá svůj „um“ (bystrost, bdělost, rozum a sílu), anebo nedokáže vytvořit soudržný celek, není umělcem; jistě výsledek takové činnosti může být nazváno „uměním“, být pod tímto štítkem i prodáno, ale to nic nemění na skutečnosti, že umělec je ten, kdo dokáže aktivizovat nějaké svoje schopnosti, soustředěné je používá a vytváří smysluplné výsledky. Nic z toho se nedá redukovat na pouhou náhodu, ani na prosté „sebevyjádření“ – tato liberální hodnota spíše odpovídá mentalitě moderního člověka, který touží na fóru vykřičet do světa, co si o něm myslí, než činnostem, které slovo umění dříve označovalo. K tomu je vhodné si připomenout, že například pojem „umělecký kritik“ se objevuje až v 19. století (v angličtině 1847), což dobře ilustruje velmi pozdní význam slova „umění“ pro označení specifického oboru lidské činnosti.
Původně umění označovalo zdatnost, jíž bylo možné dosáhnout v různých oborech – ve 14. století tak Angličané používali slovo „art“ pro označení učenosti, dovedností ve svobodných uměních.[1] Staročeská vazba „uměti k něčemu“ se dala použít jak být hotov „k vojně“, tak i „k boji i k dílu“.[2] Tím, že umění dělbou práce v moderní společnosti zbytnělo do vlastního společenského stavu, ztratilo tento význam a stalo se zranitelným – je v zásadě otázkou trhu, co bude znamenat umělecká tvorba. Lhostejno, zda se na tomto tržišti uplatňuje spíše kapitál ekonomický, anebo symbolický. Kde chybí pevnější vazba slova ke skutečnosti (při všem vědomí arbitrární povahy jazyka), kde se vymaňuje slovo z faktických vztahů a stává se abstraktem, tam je abstraktem i lidské dílo – přestává mít vztah k člověku a je tautologií. Odkazuje tedy pouze k sobě samému.
Nebyl tohle náhodou sen l’art pour l’art? Théophile Gautier však alespoň požadoval, aby dílo bylo krásné. „Nestačí to?“ ptal se nikoliv proto, že by zlenivěl, ale protože užitečnost považoval za ničitele krásy. Byl si vědom omezení takového náhledu na umění: „Umění je svoboda, přepych, rozkvět, je to rozkvět duše v nečinnosti.“[3] Takový pohled přeci jen nemůže požadovat po společnosti nějakou podporu. Je soukromou aktivitou „zimomřivého a chorého mladíka“, který „tráví svůj život s rodinou, dvěma nebo třemi přáteli a zhruba stejným počtem koček“ – z politiky jej bolí hlava, vidí svět jen tak, „jak jej vidí z okna“, bez názoru, přísedící kvasu světa „píše verše, aby měl záminku nic nedělat, a nic nedělá pod záminkou, že píše verše“. Na tom nelze shledávat nic odsouzeníhodného. Je to poctivější než dělat „umění“ pro to, aby někdo dosáhl ocenění od druhých. Nakonec – i zde se výraz umění vrací ke svému původnímu významu „bdělosti“ (tato slova napsal jednadvacetiletý jinoch, ne sedmdesátiletý důchodce – nejde o výraz nedobrovolného opouštění světa, ale vědomého a uváženého stažení).
Gautier si je vědom, že jistá míra bezúčelné krásy je pro lidské štěstí nutná:
Štěstí nespočívá v tom, že máme to, co je nezbytné; netrpět znamená neužívat si, a předměty, které člověk potřebuje nejméně, jsou ty, které ho okouzlují nejvíce.
Gautier: Préface 1832.
Krasoduch dokáže rozlišit umění od prostého halekání a načechrávání peří; to druhé jej otravuje, uniká tomu do komůrky své, aby v tom prvém našel útěchu. Lartpourlartistická meditace je dostředivá, nepolitická, lhostejná k tomu, co se děje na ulici – ale nikoliv proto, že je jí podstata umění lhostejná. Naopak. Ostře odlišuje skutečné, krásné umění, od pouhé užitečnosti. Nakonec je tedy krása pro člověka potřebná, neboť mu pomáhá pochopit „nejvyšší a osudový zákon“:
Ce qui charme s’en va, ce qui fait peine reste:
La rose vit une heure et le cyprès cent ans.(Co okouzluje, je pryč, co zarmucuje, zůstává:
Gautier: Méditation
Růže žije hodinu a cypřiš sto let.)
Stoik mě může štvát, anebo jeho ledový klid přitahovat, ale nikdy nebudu jeho elegické duši vyčítat, že nerozumí umění – na rozdíl od těch, kteří toto slovo přehazují na pultu s kramářskou lhostejností.
- On-line: https://www.etymonline.com/word/art
- S. v. uměti in Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Akademie, 1971.
- Všechny citace pocházejí z jeho předmluvy k básním z roku 1832, viz Théophile Gautier, Poésies complètes: Tome premier. Paris: Charpentier, 1889, s. 3–7. Báseň je ze stejného svazku, viz s. 9.