„Sloganizace nemůže být součástí revoluční praxe právě proto, že je součástí praxe nadvlády,“ píše Paulo Freire ve své Pedagogice utiskovaných – resp. uvádí slovo sloganizace vedle reglementace, manipulace a předepisování.[1] Proč jsou tyto praktiky neslučitelné s osvobozením utiskovaných? Protože je zbavují jejich vlastní praxe, tedy možnosti reflektovat jednání a určovat je vlastní slovy, myslet vlastními myšlenkami. Pokud nám leží na srdci svoboda těch, kteří ji doposud neměli, tvrdí Freire, musíme jim především dát slovo, a to i proto, aby mohli být sebekritičtí – jinak hrozí, že svým bojem získají pouze moc, a nikoliv důstojnost. A tak se sami stanou utiskovateli, vymění si místo s těmi, kteří jim vládli.
Pokud mají revoluční vůdci, kteří ztělesňují skutečný humanismus, potíže a problémy, budou tyto potíže a problémy mnohem větší pro skupinu vůdců, kteří se snaží (i s těmi nejlepšími úmysly) provést revoluci pro lid. Pokoušet se o to rovná se provádění revoluce bez lidu, protože lid je do tohoto procesu vtažen stejnými metodami a postupy, které se používají k jeho utlačování.
Dialog je nezbytný pro jakoukoliv revoluci, neboť v něm spočívá její legitimita (na rozdíl od puče – o němž věděl Freire své). Nikdo, kdo vážně pomýšlí na sociální transformaci vedoucí ke spravedlivějšímu a svobodnějšímu životu všech, se „[n]emůže bát lidu, jeho projevů, jeho účinné účasti na moci. Musí se mu zodpovídat, musí s ním otevřeně mluvit o svých úspěších, chybách, omylech a potížích.“
V českém divadle a filmu bezesporu existují revoluční umělci, i když si tak většinou neříkají. Většinou se používá pojem „progresivní scéna“, anebo se revoluční záměry kryjí pod poněkud krotčejší slovo „levice“. Pokud se mně, jako člověku, který se v tomto prostředí pohybuje, něco vybaví pod těmito pojmy, je to záplava sloganů: „všechnu moc imaginaci“, „vlastnictví je krádež“, „nerůst“ apod. Brněnské HaDivadlo (při všech sympatiích, které mohu mít k jeho záměrům) to dovedlo k dokonalosti, když v uplynulých sezónách nejen své programové brožury, ale i plakáty a billboardy přeplnilo texty plnými podobných hesel reflektujících spíše stylistiku intelektuálních časopisů než hlas ulice. Myšlení lidu je českým divadlem bezradně opomíjeno. Než aby se např. na scéně Hábova Hráče nebo Nepřítele lidu objevilo to, co nazýváme „populismem“, opakují se otřepané „levicové“ fráze a slova Grety Thunbergové, cizí těm, které bychom v naší společnosti mohli považovat za utiskované. Mám za to, že by tito tvůrci chtěli hovořit lidovým hlasem – ale nemají na to dost odvahy. A pokud už se lidové myšlení na jevišti objeví, je karikováno a vysmíváno z pozice liberálního přitakávání teze, že deklasovaní jsou nevzdělané stádo, které si zaslouží mít za prezidenta burana (zlínský kabaret Ovčáček čtveráček). Ten druhý přístup aspoň není pokrytecký, protože nevytváří falešnou představu, že umění chce utiskované osvobodit.
[R]evoluční vůdci, kteří ve vztahu k lidu nejednají dialogicky, si buď zachovali rysy dominátora a nejsou skutečně revoluční, nebo jsou v pojetí své role zcela pomýlení a v zajetí vlastního sektářství jsou stejně tak nerevoluční. Mohou se dokonce dostat k moci. Avšak platnost jakékoli revoluce, která je výsledkem antidialogického jednání, je zcela pochybná.
Podpisy, které sbírá číst českých divadelníků pod manifest „nerůstu“, adresovaném ministrovi kultury, je projevem přesně takové revoluční dominance. Za prvé – je to soubor sloganů, s nimiž se může ztotožnit jen ten, kdo věří v jejich moc. Což může omezená skupina umělců, ale určitě ne deklasovaní a marginalizovaní. A to nejen proto, že slogany redukují skutečnost do obrazu světa, který odpovídá části sociální elity (divadelní tvůrci), ale především pro požadavek, jenž manifest klade. Bez špetky sociálního cítění a solidarity, v čase hospodářské a energetické krize, inflace a doznívající pandemie, v době války, kdy je načase myslet hlavně na tom, jak pomáhat uprchlíkům a ohroženým a strádajícím u nás, žádá část divadelníků o uznání „statusu umělce“ čili bianco šeku na tvorbu bez tvorby, bez jakékoliv zodpovědnosti ke společnosti (neboť mají mít především „klid na práci“), bez vize většího propojení s těmi, kteří v současných podmínkách trpí nejvíce.
Nevadí, že někdo takové věci žádá – problém je, že se u toho tváří jako systémový kritik a halí svůj požadavek být státem uznaným rentiérem „na obecní náklady“ do revolučních řečí. Když o něco podobného žádal Sokrates, vysmíval se tak společnosti, která ho soudila. Ale umělce dnes nikdo moc nesoudí, pokud zrovna nepozvou senzační show Olivera Frljiće, která je sázkou na jistotu – vždy se proti ní někdo ozve. A ostatně Sokrates žil mezi lidem, trávil všechen svůj čas na athénském tržišti a rozprávěl s lidmi. Nežádal od společnosti byt a stravu, aby mohl ve stínu svého pokoje bádat… i proto jeho výsměch mohl být tak ostrý. Rentu by si totiž doopravdy zasloužil!
Můžeme chtít vybojovat lepší podmínky pro umění, ale musíme se ptát, jaké to umění je, zda přispívá k dialogu se sociálně deklasovanými a zda jde o nástroj, který pomůže společnosti být svobodnější a spravedlivější. Pokud pominu, že české divadlo je stále politicky naivní (zmíněný manifest je ostatně formulován tak, že každý zkušený politik by neměl problém přislíbit „řešení“ – k ničemu nezavazuje), je rovněž sektářské (řečeno s Freirem) a touží lid spíše vzdělávat než mu dávat hlas a důstojnost (jaká ironie, když se pořád hovoří o „veřejné službě“!). A tak nemůže přispět k osvobození, ale spíše reprodukci statusu, anebo – přinejlepším – k dobrému pocitu těch, kteří považují jeviště z principu za místo, kde se zapalují pochodně revolucí. Problém je, že někdo tu pochodeň musí z divadla vynést na ulici, a ta jí musí zapálit oheň společné budoucnosti. Se slogany, s přesvědčením o převaze vlastního světonázoru, bez dialogu s ohroženými a strádajícími to nejde.
- Freire, Paulo. Pedagogy of the Oppressed. New York – London: Continuum, 2005, s. 126–128. Odtud i ostatní citace v eseji.