Stále ještě podceňujeme vztah, jenž si mohou lidé vypěstovat k událostem, jež zažili, předmětům svého zájmu nebo k práci. V epoše, která uvolnila individuum ze svazku s pracovním místem a umožnila alespoň pro kosmopolitní část společnosti velmi pružně měnit zaměstnání, je vztah k práci podoben novozákonní události: v náhlém okamžiku uvědomění měšťan opouští dosavadní povolání, aby se vrhnul na řemeslnou nebo zemědělskou dráhu. Jde bezmála o konverzi, což se projevuje i důrazem na příběh, jímž svou novou práci bývalý úředník, reklamní agent nebo ekonomický poradce opřede: “nemohl jsme už vydržet ten tlak korporátu, potřeboval jsem se vrátit k hmotě, tak jsem si koupil dům na venkově a začal farmařit…” A podobně jako evangelijní konvertité se stává svědkem nového života, s pohrdáním pohlíží na své malomešťácké souputníky a cítí se být součástí dlouhé a zemité tradice předků, kteří promlouvají skrze jeho ruce.
Zcela nepovšimnuty potom zůstávají životy těch, kteří jsou celý svůj život připoutáni k truhlařině, instalatérství, kuchařství nebo kadeřnictví, ale nevycházejí z kosmopolitního zázemí. Neměli v životě to štěstí, aby získali vzdělání, rozhled a prostředky k takové konverzi; jistě mohou být v práci i nespokojení, ale mnozí z nich jsou hrdí na to, co dělají, i když své zaměstnání neopředou příběhem, nevydláždí stylem a neinovují mezinárodními vlivy.
Konvertovaný měšťan dnes už nepohlíží na tyto “rutinéry” s přezíravostí, nevysmívá se jejich nedostatku vkusu, ale posuzuje jejich “opravdovost”. Pokud dojde k tomu, že v jejich práci není “faleš”, že “to myslí opravdově” a jejich zaměstnání je jim povoláním, naopak je poctí svojí přízní; důležitý přitom není život “obyčejného člověka” a to, jak jej vidí on, ale uznání, jež se mu dostává od měšťáka.
To stejné platí i pro oblast kulturního průmyslu. To, co bylo ještě před dvěma desetiletími hájemstvím populární kultury pro “prostý lid” pod rozlišovací schopností intelektuálů, se dnes i díky vlivu kulturálních studií stalo předmětem zájmu kosmopolitních vrstev. Dříve bylo v lepší společnosti nemyslitelné, aby byl někdo znalcem mizerných seriálů, béčkových filmů, akčních stříleček či pornografie, a byl za to oceňován. Ze stínu obývacích pokojů deklasovaných se však populární kultura dostala do učebnic a na stránky liberálních časopisů – a nabyla na hodnotě.
Ruku v ruce s těmito procesy jde ale i zvyšování ceny; z bulvárních kulturních statků se staly sběratelské kousky (vzpomeňme jen tenisky z limitované edice Lídl, které se nakonec prodávaly v dražbách i za více jak tisíc euro), z obyčejných a dříve dostupných a laciných materiálů a věcí jsou nyní “retro” a “vintage” komodity prodávané za nepředstavitelné sumy (sám jsem zažil doslova šok před lety v jednom holandském antikvariátu, když jsem viděl vysoce předražené běžné obroučky na brýle, jaké se dávaly u nás na předpis od doktora zadarmo). Nejde pouze o to, že byly tyto věci “odcizeny” jedné vrstvě druhou; ale zvyšováním hodnoty se to, co dříve bylo doménou nižších tříd, vzdaluje podmínkám, v nichž může být vyjádřením životní zkušenosti.
Lidé mají vztah ke své práci, k populární kultuře, k místem a událostem, na nichž prožili část svého života; ale s tím, jak se tyto věci stávají předmětem seberealizace a stylu kosmopolitních vrstev, vzdalují se těm, pro něž mohly představovat často poslední útočiště. Zaplivané putiky, které se mění ve stylové hospody evokující “underground” (s jídlem a pitím za ceny nedostupným lidem s minimálním příjmem), lidové jídelny, do nichž se nahrnou měšťáci a zvednou jejich hodnotu, centra měst proměňující se gentrifikací do zábavních čtvrtí pro bohaté – to vše jde ruku v ruce s tím, jak kosmopolitní vrstvy kolonizují i sféru práce a uzurpují si právo vyjadřovat definitivní hodnocení o autenticitě profesí, jež jsou pro ně výsledkem volby, nikoliv nutnosti.
Celý problém není pouze ekonomický, ale má – možná ještě palčivější – dopad i v symbolické rovině. Nižší třídy jsou takto zbavovány svých znaků, skrze něž mohou získávat zpět ztracenou důstojnost, jsou jim odnímána místa a prožitky, skrze které si mohou rozumět a uvědomovat si sama sebe jako sociální bytosti – a jsou tak ochuzováni o specifický symbolický kapitál, jenž je komodifikován kosmopolitními vrstvami.
A proto je třeba chápat pohrdání a nenávist, které se ve společnosti objevují vůči liberálním vrstvám a jež je často zjednodušeně vyjadřovány jako “populismus” nebo “xenofobie”, jako kompenzační protiútok těch, kteří už nebyli zbaveni pouze ekonomické perspektivy, ale i životního stylu, jenž si osvojila “hipsterská” třída. A stejně tak je třeba vnímat psychologickou rovinu problému, kdy se prohlubuje odcizení světu u člověka, jenž je připraven o výlučnost vztahu; nechce se dělit s druhými, kteří podle něj k věci přišli “lacino”, neboť on ručí celý svým životem – avšak čím ručí měšťák, jenž se kdykoliv může vrátit k původní profesi, ke svému “domácímu” životnímu stylu?