Dvě náhodně spojité události: Vít Klusák jde na polévku s Andrejem Babišem mladším a náhodou se přichomejtnou k zahájení kampaně ANO. Babišův syn haleká na otce, Klusák to natočí na telefon, krátké video mizerné sdělnosti obletí česká média. Vedle toho: čtu noviny, v nich rozhovor s Erikou Hníkovou, která nyní uvádí svůj poslední film o spartánské výchově mladého génia. Co mají obě věci společného?
Tu úpornou snahu dokumentaristů dokazovat, že oni nejsou hybateli skutečnosti, ale pouze jí pomáhají se projevit veřejně. Klusák v rozhovoru pro Český rozhlas se neustále otáčel na tvrzení, že video nebylo domluvené, není součástí žádného jeho natáčení, ale že vzniklo náhodou, spontánně, na popud Babiše mladšího. Sám ale nakonec přiznává, že to byl on, kdo inicioval původní kontakt se synem premiéra, jelikož usiluje o natočení časoměrného snímku o něm. Klusák možná nevyvolal situaci před kamerou, ale nikdy by ten povrchní spektákl nenatočil, kdyby neoslovil spektakulární figuru. Přehlédneme-li jeho tvorbu v celku, musí nám být jasné, že jeho úspěch pramení spíše ze schopnosti vyhmátnout téma či postavu, jež rezonují společností, a transformovat je do tak obecně sdělného tvaru, že je přístupný úplně všem, aniž by ale cokoliv ve skutečnosti říkal. Video s premiérovým synem je takovou metaforou Klusákovy metody: „já nic, já jen točil“ – ale už pouhým výběrem objektu natáčení režisér aktivně zakládá na spektákl.
Hníková zase ve svém rozhovoru v Právu trvala na tom, že nikoho nesoudí. Pravděpodobně to není jejím cílem, to je docela uvěřitelné. Ale pomineme-li fakt, že každý dokumentární film je soudem svého druhu (už proto, že ze skutečnosti cosi vybírá a poměřuje s běžnou lidskou zkušeností), opět si vybírá témata, která jsou kontroverzní – ať už to byla ženská krása, podpora zakládání rodin na odlehlé slovenské vesnici anebo striktní výchova. Podobně jako Klusák tedy už samotným výběrem dráždivých a pro veřejnost přitažlivých témat aktivně vstupuje do reality a je její spolutvůrkyní. A minimálně na úrovni estetického soudu tuto skutečnost i posuzuje: to je dobře vidět v Nesvatbově, kdy vrcholná scéna vesnického bálu připomíná svojí groteskností Hoří, má panenko. Tím se ale zároveň jasně vyjadřuje výsměch těmto lidem, nota bene výsměch lidem na periferii, v kraji, jehož zdroje jsou odčerpané ekonomickým centrem.
Klusák i Hníková ve svých filmech neanalyzují, nezasazují skutečnost do souvislostí, odvolávají se na „situační princip“, který se stal tradiční metodou „vachkovské školy“. Problémem ale je, že tak degradují sociální reality o vztahy, které ji utvářejí, a znemožňují hlouběji poznat, pochopit a kriticky rozumět tématům, o nichž natáčejí. Ale v přímém rozporu s výchozí metodou je, když se od své práce distancují. Žádné video dokumentaristy není vypuštěno na veřejnost náhodou, žádný film není bez vlivu úsudku autorů. Stát si za tím, že právě režisér je autorem situací (i kdyby tu situaci nevyvolal před kamerou, ale vypuštěním videa do světa) by mělo být imperativem každého sebevědomého tvůrce. Jen pak může udělat další krok a přemýšlet nad etikou a smyslem vlastního díla.
Ten, kdo „nesoudí“, kdo točí „náhodou“, si nejen lže do kapsy, ale především zahaluje svá tvůrčí rozhodnutí závojem „skutečnosti“, na niž si tak osobuje výhradní právo. Jaký to paradox současné české dokumentaristiky, která se posledních dvacet let snaží usilovně zbavit všeho „objektivismu“!
Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.