“Každý má právo být, čím chce.” V článku o obtěžování žen tuto větu vyřkla nějaká poradkyně, jejíž úmysly myslím byly zcela bohulibé. Přesto mě tvrzení zaskočilo. Kdyby znělo: “Každý má právo hledat si svou cestu,” pravděpodobně bych je přešel a už se k němu nevracel. Ale nad myšlenkou, že je lidským právem být tím, čím člověk chce být, se zastavit musím.

Ta idea sestává ze dvou složek, které nejsou tak samozřejmé, jak se na první pohled může jevit. Za prvé, problematika lidských práv je složitá a bylo by třeba si říci, zda pod tímto slovem chápeme přirozený nárok, vyplývající z podstaty lidství, anebo jde o výraz společenské smlouvy. V druhém případě je situace o něco snadnější, neboť můžeme diskutovat volně o tom, zda ta či ona práva chceme, či nechceme v naší společnosti uznávat – a tím pádem je i prostor pro vyjasňování jejich obsahu a limitů. Pokud však chápeme právo jako přirozené, dostáváme se do úzkých: musí být nárokovatelné vždy a za všech okolností z principu toho, že někdo je člověkem.

Problém, který s tím bude, se vyloupne ze stínu a ozřejmí až druhou složkou této ideje. Tím je požadavek “co chci”. Chtění je samozřejmě výkon vůle, která je zaměřena na konkrétní cíl. Je vyživováno touhou, jež už nemá abstraktní povahu, ale je cílená. Má-li člověk hlad, sní cokoliv. Chce-li ale fish & chips, neuspokojí ho bramborový salát nebo kapr po mlynářsku. Otázka zní: proč chce právě smaženou rybu s hranolkami? Není to proto, že mu to vynutil obratný obchodník? A může ji mít? Anebo si tím přivodí vážnou žlučníkovou koliku?

Důvodů, proč se naše touha zaměří na to či ono může být nespočet. Určitě mezi ně ale patří i ideologické prostředí, v němž žijeme, obratnost reklamních agentů, kteří s našimi touhami pracují jako s kujným materiálem, anebo může být zaměření našich tužeb výsledkem nějakých škodlivých komplexů, vytvořených kolem zranění lidské duše v minulosti.

Každé zaměření naší touhy je třeba brát jako předběžně podezřelé, protože může vycházet z nerovnováhy duše, být výrazem nedostatečné zralosti a rozvoje osobnosti. A stejně tak může být bábovičkou, již uplácala ideologie světa, v němž toužíme – zprvu abstraktní pud se proměnil do představy úspěšného muže či ženy, krásného těla, anebo člověka vítajícího nové výzvy a překonávajícího svoji komfortní zónu přesně tak, jak to vídáme v televizi a na sociálních sítích. Nic z toho nemusí být otiskem našeho bytostného Já, ale Persony, čili obrazu, jaký o sobě chceme mít proto, abychom uspěli ve společnosti – případně abychom zakryli nějakou bolest, kterou si neseme.

Je zcela přirozené chtít naplnit svoji individualitu, ale usilovat o dosažení cílů, jež neodpovídají plně rozvinuté osobnosti, může být velmi poškozující. Problém samozřejmě je, že každý člověk má tvar své duše jiný a nelze posuzovat zvnějšku, zda ten či onen chce bytostně, anebo si nevědomky nasazuje na své zraněné Já pouťovou masku.

Navíc některé touhy nemohou být naplněné, což k deprivaci. Můžu například tisíckrát chtít být elitním sportovcem, ale pro svoji fyziologii i zdravotní stav prostě nemohu. Někdo může z hloubi své duše chtít být vědcem, ale jeho kognitivní schopnosti jsou omezené. To vše jen zmnožuje neštěstí lidí, kteří by na jiné cestě hledali pravý tvar své osobnosti a byli šťastnější.

Mít právo být tím, čím chci, nemůže být přirozeným požadavkem. Protože naše touhy mohou jít zcela proti přirozenosti jedinečného tvaru naší osobnosti. Jede-li o právo smluvní, potom jej lze uznat jen v takové společnosti, která člověku poskytuje dokonalé podmínky pro rozvoj bytostného Já. Pokud mi něco neuniklo, taková utopie je v nedohlednu. Proto bychom spíše měli myslet na imperativ Nietzschův, jenž se hodí pro naši dobu čím dál tím více: “Staň se, kým jsi!” Vyslyšet toto volání znamená: přemýšlet nad tím, která je moje cesta a kam vede. A toto právo máme zaručené již tím, že jsme na tomto světě.

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.