V televizi dávají Na kus řeči, už skoro dvě desetiletí starou talkshow s herci. Národní bard Miroslav Donutil, jehož popularita dodnes nepohasla, klábosí s Jiřinou Bohdalovou a Simonou Stašovou, všechno ikonami jedné herecké generace. Pozoruhodné není, že se takový pořad dnes vysílá: nakonec Bohdalová má jubileum, jak televize pořád připomíná. Upoutala mě nepokrytost, s níž herci předvádějí svůj nedostatek vzdělání a předhánějí se v historkách o tutlání špatných známek, propadání z fyziky či francouzštiny. Odměněni jsou ovšem vděčným smíchem publika v sále branického divadla.

Je to samozřejmě hra. Publikum ví, že velká část historek je nadsazená, vymyšlená, nebo zcela ukradená. Zde je zcela zřejmé, že herec nikdy není oddělen od role, nikoliv v konkrétním slova smyslu, ale od toho „být v roli“. Diváci svým smíchem, potleskem a divadelním kontaktem potvrzují schopnost umělců vytvářet iluzi (čili „bavit“), herci a herečky tu zase návštěvníkům talkshow potvrzují smysl a moc simulakry. Vždyť iluzorní svět, který za sebou táhnou na pověstné komediantské „káře“, je bytostně soukromý – živený pocity, osobními příběhy, kašírovanými historkami ze zákulisí. Tak udělují význam soukromému ve veřejném prostoru, jenž je ale v pozdně moderní společnosti stále oddělen racionalitou a účelností. Proto vše soukromé musí být spojeno (a později odhaleno), jako pouhá iluze.

Srovnejme politickou diskuzi v oblecích a kostýmcích či rozhovor s expertem, jenž vysvětluje ten či onen aspekt naší sociální reality. Herec je oddělen od tohoto „vážného světa“ nejen tím, že je mu dovoleno projevovat emoce a dokonce svět soudit právě pocitem, že může lhát a vymýšlet si, ale že na něj společnost deleguje zpřítomnění soukromého ve veřejném. I když jde o strategii obrannou, nutno poznamenat, že na straně druhé se takto společnost zodpovědnosti za osobní ručení ve veřejné sféře zbavuje.

Nejde pouze o generační záležitost, i když nástup sociálních sítí situaci povážlivě proměnil a dnes již podobnou funkci plní i další druhy celebrit. Rovněž by se dalo uvažovat o tom (např. v případě Donalda Trumpa, Andreje Babiše či Igora Matoviče), nakolik se soukromé stává nástrojem politických strategií. Dodnes v různých vědomostních pořadech defilují i mladí herci a herečky a demonstrují svoji nevzdělanost vzpomínkami na příkoří školního systému nebo groteskními odpověďmi na ne tak úplně odborné otázky. Tím je legitimizována jejich role nositelů soukromého ve veřejném prostoru: jako neodborníci, lidé bez řádného vzdělání a vědění, mohou vykřikovat za nás za všechny i naprosté nestoudnosti. Tak navazují na truvérskou tradici. Avšak když se vší vážností hovoří odborník či veřejná osoba, musí zmlknout a uznale kývat hlavou. Tak potvrzují moc elit, vposledku nahrazující roli aristokracie. Oboje slouží naší demokracii k tomu, aby nemohla být plně demokratickou – a spojit soukromé s veřejným v životě každého z nás bez iluzivnosti.

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.