Otázku kolik peněz má společnost dávat ze společné pokladny na divadla nelze řešit jen na základě povrchní floskule, že divadla jako kulturní instituce jsou pro společnost nezbytná. Zdroje jsou vždy vzácné, a i když máme prozatím výhodu v tom, že naše země patří do nejvyspělejší části světa, je třeba o rozdělování bohatství, jež nám ještě zbylo, rozhodovat uvážlivě. To není žádné hokynářství: minimálně od Aristotela jsou takové úvahy nezbytnou složkou ideje spravedlnosti. Umění o spravedlnosti rádo řeční, má-li se jí ale podvolit, preferuje aristokratismus.

Lze použít myšlenkový experiment John Rawlse: jak bychom rozdělili mezi divadla peníze z obecního rozpočtu, kdybychom nevěděli, že jsme sami divadelníci, anebo že do divadla rádi chodíme? Čili jak bychom se jako komunita dohodli na distribuci bohatství, kdyby nikdo z nás nevěděl, do jaké sociální skupiny patří, jaké má vzdělání či inteligenci? Velmi pravděpodobně bychom z tvrzení o nezbytnosti divadla výrazně slevili.

Takový experiment je samozřejmě nemožný. Nikdo nemůže zcela odhlédnout od svých preferencí modelovaných povahou, osobními dějinami a sociálním statusem. Můžeme se spravedlnosti přiblížit tehdy, když se pokusíme porozumět každodennosti těch, kteří do divadla nechodí. Lhostejno, zda z důvodů uměleckých (na to se nedá dívat!) nebo finančních (raději dám ty dvě stovky na kroužek zobcové flétny). Adaptovat „závoj nevědomí“ vyžaduje si představit, že bychom dost dobře také mohli upřednostňovat fotbal, lanové centrum nebo paliativní péči, třeba proto, že bychom trénovali přebor, měli neposedná paterčata, anebo trpěli nevyléčitelnou nemocí. Jde o cvičení v empatii a obrazotvornosti.

Lze samozřejmě namítnout, že divadlo přináší duchovní hodnoty nezávislé na tom, co si myslí prostý lid. Že není důležité, kdo do divadla chodí, ale že tu je. Takový je postoj člověka víry, jak čteme u Kierkegaarda. Ten, kdo v něco věří, se uzavírá do své vzpoury a střeží se davu, jehož halas přehlušuje jasný hlas transcendence. Rozervaný Dán měl však na mysli víru v abrahamovského Boha, jenž po nás chce nemožné, a tím činí víru skutečnou. Jen sotva by přijal, že lze věřit v divadlo. Navíc – člověk může existovat plně jen tehdy, pokud se nerozloučí se světem a lidmi okolo sebe, ale naopak k nim naváže vztah. Proto je mrtvé každé umění, jež nerezonuje společností a neváže ji svým duchem, jak ve své polemice s Kierkegaardem ukázal Martin Buber.

Divadlo je vztahová umělecká forma. Alespoň potud, pokud zůstává v kontaktu s původní podobou evropského divadla, dramatem. Proto nemůže být zavázáno nějaké ideji či ideálu, ale musí se přihlásit k síti vztahů, do níž je zapředeno, a smysl vždy znovu vydobývat. Drama je založeno na dialogu. Může být ticho za pandemie prostorem pro dialog se společností namísto samomluvy?

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.