Sledovat diskuze nad žurnalistikou mezi lidmi, kteří jsou k ní buď pevněji či volněji navázáni, je nejzajímavější právě ve chvílích krizí. S tím, jak ta pandemická přestala být šokující, do ní zapouzdřené problémy se uvolňují a bouchají ve veřejné sféře jako dětské petardy. A to s různou mírou zásahu do lidu, jenž se pravděpodobně o politiku zajímá méně, než si žurnalisté připouští. Proč – to je na jinou úvahu.

Odhalení, že za explozí muničního skladu ve Vrběticích byla ruská tajná služba, po všech stranách vypadá jako „game-changer“, jak říkají Angličané. Tak k němu přistupují i média, politologové a další odrůdy intelektuálů. Naplňují články a sociální sítě artikulací svého morálního a politického rozhořčení až po okraj. Ostatně – je správné, že státní terorismus (jímž navzdory oficiálnímu výkladu vlády taková akce byla) je odsouzen a hledá se řešení, jak se postavit nebezpečné rozpínavosti Ruska.

Radek Bartoníček, jeden z těch českých novinářů, jež opravdu stojí za to sledovat, na svém Twitteru vyzval k sebereflexi. Napsal: „Když jsem mluvil o víkendu s lidmi mimo Twitter, slyšel jsem nejčastěji toto přání: Byli bychom rádi, kdyby se situace kolem sporu s Ruskem zklidnila a uvítali bychom víc informací.“ Odpovědí z novinářské komunity bylo především odsouzení davu. „Přesně proto mají politici dělat to, co je správné, a ne to, co lidé chtějí,“ napsal jeden z účastníků debaty. Vystihl tím jádro problému.

Problém demokratického deficitu se u nás často zjednodušuje na důsledky vládní neschopnosti a zkorumpovanosti. Proto prý nemají lidé důvěru v politiku. Ale deficitem demokracie je především, když jsou lidé vyloučeni z rozhodování o naší společné budoucnosti a jejich názory, zkušenosti a sentimenty jsou považovány za hlas lůzy. Tak se etabluje aristokracie (jedno, zda levicová či pravicová) odtrhnutím od zbytku společnosti a zadělává na příští vítězství šikovného demagoga. Jak jinak si vysvětlit, že kapitalisté jako Babiš či Trump mají takovou podporu u chudých a ohrožených?

Musíme rozlišovat fakta a politiku. Faktem je, že Rusko je agresivní velmoc (pomiňme, že takových je na světě samozřejmě vždy více). Co se skutečně stalo nicméně přesně nevíme. Není to jen další politická hra? Co s novým zjištěním budeme dělat je otázkou, jež vyžaduje obezřetnost a společenský konsenzus. V demokracii neexistuje žádné „správné“ řešení, jak zaznělo v debatě – mimo to, jež prošlo ohněm veřejné diskuze. Můžeme s tím nesouhlasit, dokonce lze ukázat z minulosti, že lid se mýlí. Ale pak je třeba si přiznat, že nejsme demokraté a bude třeba změnit politický systém. A to za cenu, že taková kontrarevoluce bude osudovým omylem, nesrovnatelným s těmi, jichž se dopouští nedokonalí občané.

Jako Imunitní reakce označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.