Skutečnost, že se vlivem pandemie podstatná část pracovního i školního provozu přesunula do prostředí digitálních médií, bude živit naši obrazotvornost a hovory ještě hodně dlouho. Jedno je jasné už nyní: nedobrovolný sociální experiment nám umožňuje promýšlet, jak vypadá veřejný prostor, je-li téměř plně digitalizován.

Konference, přednášky, autorská čtení, prezentace i porady na internetu doznávají proměny, kterou by mediální vědec asi pojmenoval jako technologické omezení komunikačních kanálů. Zatímco v osobním kontaktu můžeme druhého člověka i prostředí vnímat všemi smysly, alespoň v současnosti digitální média umožňují přenášet pouze zvuk a obraz. Nemá smysl spekulovat nad tím, zda někdy v budoucnu k tomu přibude čich, chuť anebo pocit chladu či tepla. I kdyby k podobnému rozšíření kanálů došlo, pravděpodobně půjde jen o atrakci, jež podpoří prodej parfémů či teplometů. Informačně však nepřidá ke komunikaci nic významného.

Z čistě komunikačního hlediska se tímto omezením zvyšuje míra technického šumu, což je triviální informace. Každý to zažil a snad každý to v posledním roce mnohokrát komentoval. Kdo tvrdí, že ne, má slabé připojení k internetu dodnes. Důležitější je, že se zvýšil důraz na logickou složku našeho dorozumívání. Ne snad že by se z porad staly souboje sylogismů. Zmizela však nutná složka mezilidského dialogu, jíž jsou všechny ty drobné záchvěvy emocí v prostředí, přenášené bůhví čím, určitě ale ne slovem či obrazem. S redukcí prostoru na obdélníkovou výseč také ztrácíme orientaci a tříštíme ji mezi rozestlané postele, ledabyle pohozené teplákovky, anebo pečlivě naaranžované svazky Pijoanových dějin umění.

Vidět to jako úpadek by bylo chybou. Jsme svědky masové proměny lidské komunikace se všemi jejími nuancemi v ideální řečovou situaci. Její idealita nespočívá v tom, že by dokonale odpovídala zásadám smysluplné diskuze, jak tvrdil Habermas. Je ideální ve smyslu „existující pouze v mysli“, vytrhující komunikátory z kontextu jejich tělesnosti i prostředí. Tak si můžeme ověřit, co všechno nám v běžném světě brání v argumentaci a diskuzi: možnost házet pohledy po ostatních, podprahové signály od kolegy či kolegyně, vůně šeříku ze zahrady pod oknem kanceláře. V této ideální situaci se navíc nemusíme skrývat za rozpaky, ale prostě vypneme kameru, anebo otevřeme e-mailovou schránku, když se mluví nesmysly. Že naše porady nyní nejsou argumentačně přesnější, není způsobeno technologií, ale tím, že jsme ještě nepochopili, k čemu ji můžeme využít.

Je možné, že bychom mohli přenést všechny ty vyčerpávající pracovní porady a názorové diskuze do ideálního virtuálního prostoru a skutečné setkávání si mohli vyhradit pro dialog, jenž se od diskuze bytostně liší, jak ukázal již Buber. Především v tom, že v něm prostřednictvím všech komunikačních kanálů, jež jsou nám k dispozici, promlouvá osobnost člověka v jeho celistvosti, ne pouze řeč a omezená gestika. Produktivita, jež je ze své povahy digitální (má dáti, dal), zůstane tam, kam patří – ve výpočetní jednotce. Pro každodennost zůstane to podstatné. Lidská empatie, starost i nenávist.

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.