Diváci Otázek Václava Moravce si pravděpodobně již zvykli na to, že někteří hosté moderátora oslovují „pane doktore“, aniž by on sám proti tomu cokoliv namítal. Ostatně doktorát Moravec skutečně získal a sám tu a tam některého ze svých hostů osloví „pane docente“ anebo „pane profesore“. Dalo by se říci, že jde o zcela samozřejmou výměnu titulů, jež má zdvořilostní charakter a navíc elegantně umožňuje obměňovat oslovování vlastním jménem, jež by mohlo být úmorné. Jak tomu v komunikaci je vždy, žádné oslovení není jen tak – a vzhledem k charakteru pořadu, v němž si ctihodní hosté vyměňují zdvořilosti s moderátorem, je symbolická rovina tohoto zvyku ještě významnější.
Moderátor zastává na obrazovce exkluzivní pozici, dalo by se říci nejdůležitější ze všech. I když se často snaží demonstrovat svoji skromnost upozaděním svých názorů, postojů a především elegantní uniformou jakéhosi úředníka veřejnosti, jíž je dobře padnoucí oblek s pečlivě vybranými detaily (u žen většinou uniformní kostýmek, anebo ne příliš provokující šaty), ve skutečnosti tu jsou kamery především pro něj. I proto je mu vyhrazen pohled do nich, což je většinou jedna z prvních informací, kterou každý účastník živého vysílání či natáčení v terénu dostane: nedívejte se do objektivu, hovoříte s redaktorem. Moderátor totiž zastupuje diváky, je jejich nevoleným reprezentantem, jemuž uděluje mandát divácká síla jeho pořadu, měřená jak v objektivních číslech sledovanosti, tak i v symbolickém kapitálu, jenž vysílání má v politických kruzích, ekonomických kuloárech i v ostatních médiích. Moderátoři nemají vyčnívat z davu, ale přitom se po nich požaduje, aby byli dostatečně výrazní na to, aby mohli být takovouto synekdochou pars pro toto. I proto nemůže moderovat zpravodajské či publicistické pořady každý: jen ten, kdo je schopen dostatečně naplnit tuto roli.
Pokud pohlédneme na soukromé stanice, nalezneme velmi obdobnou podobu moderátorské role – s tou výjimkou, že v současnosti jsou to na konkurenčních programech především ženy, kdo vede hlavní publicistické diskuze. Terezie Tománkovou v Partii na Primě mohou diváci sledovat v konzervativnějších tmavších barvách oblečení společenského rázu, anebo přímo v modelech zahalujících ji od krku až po zápěstí ve stylu připomínajícím téměř kvakerskou snahu zahladit vše, co by mohlo pobuřovat. A tak ač jindy televize naopak estetickou stránku jejího těla využívá, nejde o hlavní způsob prezentace. Jako by měla moderátorka přes obrazovku diváky utvrzovat v tom, že zde není v pozici spojené s jakýmkoliv druhem touhy, nemá být spojena s žádným soukromým zájmem, ale je veřejnou institucí. Podobný dress-code obléká Bára Divišová v pořadu Nepřímo na TV Nova.
Moderátoři muži mají většinou poněkud omezenější možnosti oblékání, neboť společenské mravy velí v takové roli užít uniformy moderní měšťanské společnosti, jíž je oblek. Ale přesně v duchu současné konvergence veřejné sféry a byznysu, jenž na přelomu století naplno adaptoval do svých pravidel povinnost elegantního a lehce marnivého doplňku, se i Moravec obléká tak, aby dokládal svoji schopnost vystoupit z přísné normy a být „tvůrčí“. Punc jedinečnosti veřejnému muži dnes uděluje manýra roztodivných kravat, kapesníčků, manžetových knoflíčků a ponožek. Co má Moravec na nohách samozřejmě nevidíme, ale vše ostatní ukazuje na to, že má styl.
Moderátor je tedy nejen privilegovanou osobou z logiky dramaturgie, ale i vizuálně. Tím, jak vypadá, hovoří, jaká gesta používá, má být důrazným a do jisté míry neosobním svědomím veřejnosti, jež na tuto osobu deleguje svoje problémy. Tato neosobnost má ale své meze: v případě žen na komerčních stanicích je tu vždy nějaká připomínka sexuální touhy, již tato média zručně kapitalizují, v případě mužů je to jedinečnost v podobě módních doplňků. Oboje je především pomrkáváním na diváka, že televize moc dobře ví, že lid nesmí zastupovat žádný upnutý kravaťák či domovnice: musí to být zralí, ale duchem i vizáží mladí lidé dostatečně reprezentující představu o úspěšném člověku. Tak jsou diváci vtahováni do jim zapovězeného hájemství elit: veškeré plebejství je vyloučeno, neboť ke stolu s manažery, politiky a experty mohou zasednout jenom jim rovní.
Fakt, že Moravec nezapovídá svým hostům, aby jej oslovovali akademickým titulem, jen potvrzuje tento rozměr moderátorské role v kontextu veřejné služby. Jako by v České televizi bylo žádoucí, aby význam zástupce veřejnosti byl potvrzen i formálním uznání jeho expertní role. Před politiky a průmyslníky tu nesedí jen obyčejný občan či úspěšný člověk, ale vzdělanec, odborník. Analogicky tomu Moravec může komukoliv expertní roli propůjčit, když jej osloví „pane docente“ či „pane profesore“. Tento titul nosí i mnozí politici, ale oslovovat je tak by bylo nepřiměřené: jsou to přece ministři, poslanci, předsedové, chodící veřejné úřady podléhající létoře neutrálního a vyváženého zacházení. Jen expertnost může být vytažena z šedi zastupitelské demokracie, protože je objektivní – akademici mají přístup k pravdě, i kdyby byl jen nedokonalý. Vystoupali přece po žebříku platónských sfér výše, než ti, kteří doposud dlí v jeskyni iluzí.
Projevuje se tu jiný druh touhy, než u ženských moderátorek. Namísto erotu vykazuje Moravec atributy inteligence. To velmi dobře odpovídá síle náboje v elektrické virtuální zdi mezi elitami a lidem. Je tak silný, že jej lze překonat buď vahou kouzla osobnosti (čili fortunou přírodních darů), anebo chytrostí (která se rozprostírá na hranici božského daru geniality a výsledku tvrdé práce na vzdělání).
Moderátoři politických diskuzí nemají mít lidskou tvář, ale být zpředmětněním sociální mobility, přístupu mezi elity, po němž veřejnost touží. I proto komerční televize na jedné straně potlačují sexualitu moderátorek, na straně druhé jejichž samotný typový výběr dokládá a ostenzivně potvrzuje, že díky tělu lze uspět. A Moravec podobně na první pohled nehovoří z pozice odborníka, jen informuje – přináší fakta, data a odborná stanoviska. A přece v každém akademismu, jenž použije, v každém grafu, který na své hosty vytáhne a v každém další a další výměně titulů potvrzuje, že právě expertem má být.
V médiu veřejné služby už nestačí jen estetika úspěšnosti, ale je třeba stvrdit moderátorskou objektivitu. Moravec na ni ostatně dbá velmi ostenzivně – vždyť údajně ani nechodí k volbám. Porušení této občanské povinnosti, jinak velmi ctěné v měšťanské společnosti, je možné právě proto, že nabyl expertní role.
Obecně je používání akademických titulů mimo univerzitní budovu spíše dokladem špatného vkusu a narcisismu, ale i v jejích zdech je spíše manýrou sloužící k rituálnímu potvrzování dobytých pozic. V anglofonním prostředí citlivějším na republikánský étos se na konferencích oslovují vědci křestními jmény. V českém prostředí však lze stále zaslechnout ozvěny monarchistické důslednosti v rozlišování jednotlivých sociálních žebříčků. Lze se setkat i s případy, kdy se kolegové oslovují všemi svými tituly zároveň.
Titulování by mohlo být svůj stratifikační smysl tehdy, pokud by bylo používáno důsledně – od bakaláře až po profesora. Většinou se ale nejnižší stupeň vynechává, zřejmě z útlocitu projevovaného před těmi, kteří zastávají nejnižší pozice. Jen se tím potvrzuje sociální nefunkčnost tohoto titulu, jenž všichni stejně berou jen jako předstupeň k magisterskému diplomu. V politických diskuzích nicméně „pane magistře“ či „paní inženýrko“ nezaslechneme. Spodní patra pyramidy vědění jsou odtržena od těch horních: pouze doktor, docent a profesor jsou dostatečně prestižní tituly. Tím se jen kumuluje energie náboje, která střeží hranici mezi lidem a elitami. Vždyť vzdělanci patří mezi důvěryhodné kategorie občanů, na rozdíl od politiků, kněží či novinářů.
Na ulici se tituly nepoužívají, mimo těch chvil, kdy je třeba prokázat utilitární servilitu; v úřední kanceláři však lze tituly velmi obratně využít pro vylepšení svých šancí. Je-li žadatel doktor, vždy může očekávat lepší zacházení, než prosťáček bez maturity, platí to i obráceně. Manažeři a úředníci se tváří demokraticky, ale jsou na své vzdělání patřičně hrdí – což dokazuje i americká móda vystavování diplomů v zaměstnání, jež už se dostala i k nám.
Televizní studio je pro Moravce právě takovou kanceláří. Prostor, v němž se diskuze odehrává, je vizuálně velmi čistý a puritánský, je třeba se v němž soustředit pouze na práci. Nemá žádný vztah k ulici, ke světu za jeho bílými virtuálními stěnami; komunikaci mezi „uvnitř“ a „vně“ zprostředkovává pouze moderátor, jenž uděluje dovolení vstoupit realitě do úředního prostoru v reportážních vstupech a numerických vyjádřeních. Když v počátku pandemie vysílal Moravec z karantény, měl za sebou knihovnu, zatímco jeho hosté byli natáčeni před indiferentním pozadím. Jedině moderátor může být spojen s věděním, jedině on má právo reprezentovat skutečnost. Všichni ostatní usedají do studia s pouhými názory, jež je třeba pečlivě zvážit. Titulování umožňuje vytáhnout hosta do této říše vědění, vytvořit jakési spiklenectví; právo k tomu má nicméně pouze moderátor. I tak si lze vysvětlit, že Moravce oslovují akademickým titulem politici: je to prosba, aby jim na oplátku byl rovněž poskytnut tento status. K tomu ale nikdy nesmí dojít, neboť vědění a politika se v mediálním prostoru vylučuje.
V naší společnosti existují dva druhy práce. Ta první je špinavá, špatně placená a své názory může prezentovat v hospodě, v komedii jako byl Most, anebo v kotli Michaely Jílkové. Ta druhá je čistá, objektivní, státnická a vážná, do hospody nepatří. Její místo je v televizním studiu, v hygienicky čisté laboratoři myšlenek, kterou řídí mediální expert. Oba tyto druhy práce jsou přísně odděleny, stejně jako je oddělen význam slova pracovat v kulturním průmyslu a v továrně. Tento předěl odpovídá veřejnému a soukromému a je hranicí, již je třeba překročit, aby diskuze byla skutečně demokratická.
Podstatu této analýzy odhalí velmi rychle sémiotický komutační test: lze si Moravce představit v montérkách, v šusťákovce, v tričku; je možné, aby si s hosty tykal, nepoužíval cizí slova, projevil emoce? Už to, že nám tato představa přijde absurdní, ukazuje, jak silně je svět elit oddělen od zbytku společnosti. K Moravci do kanceláře nemůže vstoupit nikdo, kdo by mohl podlehnout některé z těchto nectností. I ten největší populista se u Moravce vždy snaží působit jako odborník a státotvůrce. Snad i proto k němu nechtějí chodit Tomto Okamura a Andrej Babiš. Nejde jen o strach z toho, že by je přistihl při lži. Nemohou z principu přistoupit na hru na elity, v níž je touha realizována jako expertnost. Mohou být tam, kde zůstává vášeň davu spojena s fyzičnem a s krásou (stačí jen pohlédnou na to, jaké ženy si vybírají populisté za partnerky), neboť v tom případě nepřistupují na objektivismus práce. U Moravce však nemá místo fyzický výkon, jde tu o souboj myšlenek, dokonale symbolické utkání. I proto je třeba, aby moderátor byl vzdělanec. Kdo jiný může být rozhodčím v utkání idejí?
Skutečně demokratická diskuze znamená, že ke stolu s elitami mohou zasednout i ti ostatní. Skutečně demokratická politická diskuze usiluje o vybití náboje, který brání přejít z nižší sociální sféry do té vyšší. Skutečně demokratická diskuze ruší asymetrii mezi prací duševní a fyzickou, protože odmítá manicheismus buržoazie: svobodná společnost není ta, kterou řídí světlo rozumu vycházející ze tmy nevědomé fysis, ale v níž se všichni společně podílíme na modelování naší budoucnosti, lhostejno na sociálním postavení a rétorických schopnostech. Proto je třeba pečlivě sledovat, jak vypadají politické diskuze v televizi. Prozrazují nám, jak definujeme veřejnou sféru a jak exkluzivní naše pojetí stále ještě je.