U příležitosti padesátých narozenin židovského novináře a pražského rodáka Roberta Weltsche (1891–1982) napsal v roce 1941 Martin Buber krátký příležitostný text, v němž vyjadřuje svoji představu o roli novináře ve společnosti. „Skutečný publicista“ je cenný proto, že „je schopen a povolán pochopit, vylíčit a vyložit měnící se dějinné situace své doby, velké i malé, jakožto situace“, tedy nikoliv jako pouhé dění, ale „spíše jako dispozice současného stavu“, čili jak z perspektivy „příčin a důsledků“, tak i „možností a rozhodnutí“. Publicista tedy nemá pouze shrnovat fakta a analyzovat je s odstupem, ale má se ptát tak, aby lidem ukázal, že jsou aktivní součástí těchto situací a mají za ně převzít zodpovědnost. Dobrý publicista „neustále konfrontuje generaci s její vinou“ a usvědčuje tak veřejné mínění z neschopnosti. Proto je nepopulární a nepohodlný, protože je ve smyslu výše uvedeného povolání neovlivnitelný. [1]
Tento výměr publicistiky na jednu stranu apeluje na normy, které jsou pevně spojeny s liberálně-demokratickou koncepcí žurnalistiky jakožto nezávislého interpretačního nástroje světa. Je ale poněkud odlišný od standardní rozpravy o funkci novináře v demokracii, protože nepodrobuje primárně kritice mocné, ale veřejnost – čili tu složku, které by média dle obecně sdílené představy měla sloužit. Buberův publicistia není dobrý proto, že píše v duchu doby, ale že je schopen lidem své doby ukázat, že jsou za ni zodpovědní. Součástí tohoto úkolu je orientovat události, v nichž žijeme, jako situaci, čili moment rozhodování, a doložit dispozice pro toto rozhodnutí.
V takové podobě je publicista politickým aktérem svého druhu – není politikem, protože mu nejde o moc, ani o získání nějaké mocenské pozice. Není ale ani nezávislým pozorovatelem, na druhé straně ale ani lídrem, vůdcem nových dní. Stojí při cestě jako prorok, který obrací prst z nebe, do něhož společnost volá svá hoře, zpět na ni samotnou.
Robert Weltsch přivítal nástup národního socialismu v Německu ve svém časopise Jüdische Rundschau v roce 1933 článkem s titulkem „Noste hrdě tu žlutou skvrnu!“ Tato výzva je angažovaná, ostrá a nebojácná. Lze si představit, že v těžké době si takový výpad může dovolit novinář jen v periodiku, které sám vlastní. V každé době je ale takový výpad ukázkou dobré publicistiky ne ve chvíli, kdy jen odráží to, co již ve společnosti dávno rezonuje, ale když jde o výkřik volajícího na poušti.
Pokud se tedy hovoří o „společenské zodpovědnosti médií“ či o „veřejné službě“ novinářů, mělo by být jasné, že tím nelze omlouvat jejich přizpůsobování se veřejnému mínění, ani snahu doložit kvalitu své práce popularitou. Buber upozorňuje: to, že nějakému médiu stoupá sledovanost, zvyšuje se čtenost, anebo se mu dostává vřelého přijetí třeba i u inteligence, ještě neznamená, že jde o dobrou publicistiku. Ti nepopulární, kteří hovoří z periferie a nikoliv z centra, mohou být společnosti mnohem cennější. To je Buberův příspěvek k otázce nezávislosti novináře, který odhaluje i nutný vztah odvahy k angažovanosti. Proměnit událost v situaci, to by mohlo být heslo pro semináře publicistiky i dnes, kdy je veřejné mínění lapáno prostřednictvím clickbaitových titulků.
[1] BUBER, Martin. Zur Ruhm des Publizisten. In: MBW 7, Gütersloh: Gütersloher Verlagshaus, 2016, p. 229.