Četl jsem recenzi, v níž sociálně orientovaný pisatel odmítnul angažované dílo s tím, že je příliš „populární“ a nedostatečně komplexní a že čeká, kdy už konečně přijde něco intelektuálně náročeného, co „změní paradigma“. Neuvádím konkrétnější informace k tomuto textu, protože mi nejde o osobní při (v níž ani žádný zájem nemám), ale spíše o obecnější poznatek. Jako intelektuálové se snažíme měnit svět, alespoň od té doby, co jsme pochopili v návaznosti na osvícenskou výzvu „Sapere aude!“ náš úkol nejen ve smyslu „odvaž se myslet“, ale „buduj svobodnou společnost“. Myslím, že na takovém principu by se shodla většina žurnalistů, veřejných řečníků a umělců, nezávisle ke které části politického spektra se hlásí. Veškeré dekonstrukci navzdory, ve svých srdcích jsme stále kantovci: vyznáváme, že ducha je třeba pozvedat k jeho nezávislosti.
Problémem je, že takový postoj svým elitářstvím zároveň udržitelnou a svobodnou proměnu společnosti znesnadňuje. Neboť pokud by mělo ve veřejné sféře být přítomno jen to, co dostatečně vyhovuje našemu soudu vkusu, čili co uspokojuje rozum nakrmený vzděláním a dlouhými diskuzemi v kruhu teoretických souputníků, vylučujeme z ní většinu společnosti, jež intelektuály není a která nejen že nečetla ty knihy, jež patří k jakési soudobé variantě „dobrého vzdělání“, ale především se spokojuje s tvrzeními a teoriemi, jež považujeme za nedostatečně promyšlené a populární. Co více: zastává postoje, jež považujeme za sprosté. Na takový duchovní aristokratismus lze přistoupit pouze tehdy, pokud nestojíte před svými čtenáři v pozici toho, kdo hlásá socialismus: čili všeobecné bratrství a sesterství.
Intelektuálové ale nejsou pouze „kulturtrégři“. Od Gramsciho víme, že slovo intelektuál musíme chápat spíše funkcionálně než substanciálně. Musíme rozumět tomu, jakou roli intelektuál ve společnosti plní, nikoliv kým „ze své podstaty“ je. Nemusí jím být pouze umělec či žurnalista: to spíše záleží na povaze této třídy, zda se formuje její organický organizační předvoj do šiků inženýrů a vědců, anebo kněžích a učitelů. V jisté fázi se ale může tato skupina intelektuálů osamostatnit a stát se třídně nezávislou skupinou, jak popsal Karl Mannheim:
„V jistém smyslu jsou intelektuálové odpadlíci, kteří opustili svoji rodičovskou vrstvu. […] Inteligenci se naskýtají nové sociální příležitosti, kdykoliv se ukáže, že dominantní vrstva není schopna plnit nově se vynořující funkce vedení. To je příležitost pro selektivní vzestup prostředních tříd, a právě v takových chvílích vystoupila do popředí ministerialita a do akademických profesí se dostal středostavovský živel.“[1]
Takový proces je charakteristický i pro dobu, v níž žijeme. Už dávno nelze tvrdit, že by intelektuálové byli prostě odrazem třídních zájmů, alespoň ne od 60. let minulého století, kdy i původně středostavovské intelektuály ovládly levicové ideály. Zároveň ale tato vrstva není spojena ani s třídou deklasovaných, za něž chce její jistá část hovořit a v jejichž jméně se někteří staví do (zajisté nutného) spravedlivého boje. A to i proto, že stále je možnost průniku do řad inteligence z nejnižších sociálních pater nízká. V Česku vzdělání člověka stále záleží na tom, z jakých sociálních poměrů pochází.[2]
V dnešní české společnosti je vrstva inteligence do velké míry spojitá s nastupující kosmopolitní třídou, která podle sociologických výzkumů vykazuje výrazně odlišné hodnoty a postoje než zbytek společnosti.[3] Těchto cca 12 % společnosti má velmi kvalitní sociální vazby a často i značné příjmy. Její součástí nejsou jen manažeři a podnikatelé, ale i lidé z kulturní a mediální oblasti, pracovníci v kreativních odvětvích, terapeuti, mladí vědci. Jejich velkoměstský životní styl je nasáklý onou „komplexností“, po níž kritik volá: mají kulturní rozhled, jsou věrni globálním hodnotám, jsou vzdělaní a mobilní. Čili jsou ve světě usazeni úplně jinak než ti, kteří se nacházejí na chvostu společenského žebříčku, na něž „komplexní“ myšlení spíše zapomíná.
Odtud pramení ona nevraživost, opět patrná z výzkumů mezi strádajícími. Intelektuálové a neziskové organizace podle nich přispívají k dobru společnosti jen málo. A stejně tak jen málo cítí, že se mohou k problémům a nedostatkům ve společnosti přihlásit. A přitom jako intelektuálové neděláme nic jiného, než že se snažíme pracovat na takové proměně společnosti, aby byla pro všechny lepší! Nejsou snad našim společným nepřítelem magnáti a zastánci tradičních hodnot? Tak proč se právě k těmto tradičním hodnotám (např. patriotismus) hlásí deklasovaní (což mj. pochopil Jan Keller a vzdal se pro to i aureoly, již požíval v českém intelektuálním prostředí)?
Problém tkví pravděpodobně i v tom, co odhalil François Laruelle ve svých esejích o vztahu intelektuála a oběti. Oběť (zde oběť sociální nerovnosti či dokonce nesouměřitelnosti) totiž intelektuál zanořený v médiích ve skutečnosti nezastupuje, on ji spíše používá jako ilustraci či evidenci problému (zločinu), proti němuž bojuje. Podílí se tak na viktimizaci, neboť zločin a nespravedlnost jsou pro ně důležitější než ti, na nichž byly vykonány. Intelektuálové ve skutečnosti nebrání oběti, ale principy, v něž věří a jimiž smysl oběti vysvětlují – ať už jde o lidská práva či ekonomickou rovnost. Lidské bytosti slouží jako vycpaná žába či výr z přírodopisného kabinetu, jako příběh na okraji stránky v učebnici dějepisu, jakkoliv „demokratická“ ta učebnice je. Tím se zároveň odděluje člověk od člověka a narušuje se jejich spřízněnost. Ostré řezy intelektuálních principů vytvářejí představu, že je tu skupina, jíž se ideál bratrství netýká (viníci), a ti, kteří nemají jinou tvář, než jakou jim vtiskl zločinec (oběti). O naší budoucnosti tak rozhoduje teorie, jež se samozřejmě vždy může v určité fázi stát terorem:
„Jestliže je pro mediálního intelektuála nezbytné privilegovat akt obrany jako primární ve vztahu k oběti, které je sekundární a závisející příležitostí, oběť by spíše měla být přednější-než-první a jedinou podmínkou schopnosti určovat operace obrany. Avšak zanořený intelektuál ve skutečnosti obíhá kolem moci (již musí svádět, aby byl schopen omezovat) spíše, než kolem obětí, jejichž obrana se stává záminkou pro uplatnění intelektuálova narcisismu.“[4]
Intelektuál z oběti tedy nečerpá jen příklady pro lepší pochopení jeho myšlenek či vzbuzování lítosti. Aby udržel či vylepšil svoje sociální zařazení (a udržel se ve vrstvě inteligence), musí zvyšovat svůj symbolický kapitál odlišným způsobem než podnikatel. Pro jeho akumulaci nevyužívá práci dělníka či nerostné bohatství – zapojuje do výrobního procesu a tvorby (symbolické) nadhodnoty právě oběti. Tak lze vysvětlit, proč se v případech velkých tragédií náhle mezi inteligencí projevuje takový zájem vyjadřovat se k zločinu, proč teroristické útoky nebo jiné katastrofy svádí kulturní pracovníky jako noční lampa vábí hmyz. Protože jen ta oběť je produktivní, která je takovou symbolickou nadhodnotu schopna vytvářet (je dostatečně známá, její osud je dostatečně tragický, znaky zločinu jasně patrné, sama se žádných poklesků nedopustila apod.), bylo by snad možné s trochou cynismu parafrázovat Marxův výrok z Kapitálu: „Být produktivní obětí není štěstí, ale smůla.“ Nestačí, že se jí dělo příkoří, musí být schopna je znovu podstupovat ve světle kamer, před objektivy fotoaparátů a v dílech umělců.[5]
Má-li být změna společnosti skutečně socialistická v tom smyslu, že má směřovat k integraci všech, nesmí být z rozhodování o naší budoucnosti vynechán nikdo. Intelektuálské reprezentace obětí nejsou jejich zastoupením ve veřejné diskuzi, neboť tak slouží spíše zájmům inteligence než svým. Tím pádem nelze považovat za smysluplné politické myšlenky pouze tvrzení, která dostojí kritériím intelektuálního vkusu, ale je třeba zahrnout do rozhodování i pocity a zájmy, jež považujeme za příliš populární či dokonce buranské. A to i přes to, že netušíme, jak je artikulovat jinak, než jako hněv.
Za prvé mnoho těchto pocitů je negativních právě proto, že jsou projevem vyloučení, že vyjadřují nikoliv nenávist k ženám, homosexuálům či bezvěrcům, ale zoufalství a strach z opomenutí. Za druhé společnost jako celek má více společného, než co by ji rozdělovalo. Pokud toto tvrzení popřeme, nemůžeme nikdy myslet vážně ideál demokracie. To, co je sdílené – či generické, jak říká Laruelle – je vždy radikálnější než teorie, protože lépe vystihuje dynamiku zájmů doby. I když někdy tyto zájmy mohou být velmi temné, kompenzují-li určitou nerovnost v kolektivní sféře. Tak lze vlastně definovat zájem ve smyslu politického boje, jak se o to snažil Marx ve svém Osmnáctém brumaire Ludvíka Bonaparte: je třeba pohřbít mrtvé, kteří nám neustále „straší v hlavě“, a odevzdat se tomu nereprezentovatelnému, co přesahuje naše poznání.[6] Všechny naše teorie a principy odvozené „shora“ jsou strašidly uplynulých intelektuálních bojů, jež je třeba při obecném rozhodování suspendovat. To není možné z pozice nadřazeného estetického či intelektuálního vkusu. A aby to bylo demokratické, čili skutečně to dalo vyjevit se zájmům zurčícími pod konflikty doby, je třeba integrovat do veřejné sféry všechny, kteří jsou z ní pominuti. Konečně, takové by mohlo být ospravedlnění role intelektuální vrstvy (a mediálních a kulturních pracovníků) v dnešní společnosti.
Tato představa je vlastně důsledně osvícenská: neboť každý je nadán rozumem a proto každý má být zahrnut do rozhodování o společném světě a tom, co je dobré žití, čili jak má být tento svět organizován a řízen. Stejně tak tato myšlena odkazuje na ideu lidského pokroku, i když poněkud jinak, než jak by si myslel filozofický duch. Intelektuální, estetické a morálně-náboženské elity mohou integrovat společnost tím, že „sublimují ty psychické energie, které společnost ve svém každodenním boji nedokáže plně vyčerpat.“[7] Tak zároveň mohou stimulovat i zájmy pod rozlišovací schopností principů, teorií a rétoriky práv a pomoci jim uplatnit se ve veřejném prostoru. To však znamená nejen vzdát se produkce nadhodnoty z utrpení, ale i nároků nadřazeného intelektuálního vkusu – začlenit do představy pokroku i takový pohled na svět, který považujeme za nízký či sprostý.
Tyto lidské zájmy ukotvené v matérii našich životů doposud pouze dlí v kolektivním nevědomí. Probublávají v podobách hysterií, fóbií a agresí. Teprve pokud se nám podaří integrovat toto nevědomé do celistvosti společnosti a smířit s vědomím, jen pokud přeneseme váhu z „vědomého Já“ společnosti, jež střeží intelektuální vrstva, do skutečného centra, kolektivního „bytostného Já“ zahrnujícího i tyto nevědomé, sdílené procesy, můžeme hovořit o pokroku – o pozitivním, integrativním vývoji společnosti. Tato jungiánská představa mimo jiné dokazuje, že analytická psychologie má co říci k problému radikality. Neboť kořen (radix) společenského rozhodování je umístěn mimo těžiště intelektuální kultury.
Problém tedy nestojí „jak změnit paradigma“, ale jak přestat využívat oběti pro dobro našich teorií a dát jim raději možnost, aby hovořily samy za sebe a toto těžiště našich diskuzí významně vychýlily. Z hlediska svého oboru si samozřejmě myslím, že to je výsostný úkol médií a umění. Nesmíme ale zapomenout na to, že právě tato média a umělci dokážou nadhodnotu produkovanou oběťmi proměnit ve skutečný ekonomický zisk. O to nesamozřejmější a náročnější je proti těmto tlakům bojovat.
[1] Karl Mannheim, Essays on the Sociology of Culture (Collected Works of Karl Mannheim: Vol. VII.). New York: Routledge, 1956, p. 143.
[2] https://dvojka.rozhlas.cz/daniel-prokop-cesko-trapi-nerovnost-sanci-metropolitni-elity-prehlizeji-problemy-8136024
[3] Výzkum Rozděleni svobodou, viz https://www.irozhlas.cz/sites/default/files/documents/4cb643625998e931d8f0a9aa34bbb254.pdf
[4] François Laruelle, General Theory of Victims. Cambridge – Malden: Polity Press, 2015, pp. 53-54.
[5] Karl Marx, Das Kapital (Karl Marx – Friedrich Engels Werke: Band 23). Berlin: Dietz Verlag, 1962, p. 532.
[6] Karl Marx, Der achzehnte Brumaire des Louis Bonaparte (Karl Marx – Friedrich Engels Werke: Band 8). Berlin: Dietz Verlag, 1960, p. 117.
[7] Karl Mannheim, Man and Society: In an Age of Reconstruction. London: Routledge & Kegan Paul, 1960, p. 83.