Umělecký kolektiv Club Real od loňského roku uskutečňuje projekt „parlamentu organismů“ (Jenseits der Natur – Volksherrschaft im Garten), založený na tak zvané „Všeobecné deklaraci práv organismů“, přijaté v Berlíně 2017 kolektivem Organisms Club. Úsilí umělců a umělkyň se nese v duchu environmentální kritiky antropocentrismu, čili zpochybnění výhradního nároku člověka na panství nad Zemí. V zahradě, v níž se divadlo hraje, zastupují ženy a muži stovky druhů rostlin, hmyzu a jiných organismů v jejich nárocích a vyjednávají za ně. Upozorňují tak na bytosti, které v našem běžném rozhodování opomíjíme a zůstávají bezhlasé. Heslo „Pryč s přírodou – sem s politikou!“ (Weg mit der Natur – Her mit der Politik) odkazuje k latourovskému poznatku, že lze v dnešní době již těžko obhájit předěl mezi kulturou a přírodou, mezi lidským a ne-lidským a je třeba za touto hranicí nalézt východisko společné organizace světa, v němž žijeme. Pokud tento projekt má přispět k zvýraznění otázky, nakolik bereme při lidském rozhodování v potaz mimo-lidské zájmy, mám k němu jisté sympatie. Nicméně v jeho myšlenkovém jádru dlí nebezpečný a nereflektovaný předpoklad, jenž toto úsilí převrací ve svůj opak.

Tento nepřiznaný předpoklad lze formulovat takto: příroda funguje špatně a je třeba ji vylepšit. Že umělci říkají opak? Proč by tedy bylo potřeba do vztahů mezi člověkem, bramborami, chrobáky a žížalami vnášet nepřírodní koncepty „práva“, „svobody“ či dokonce „vůle“? V deklaraci se praví: „Právo na život každého organismu musí být chráněno“ a „Všechny živé bytosti, včetně geneticky identických bakterií, rostlin, zvířat atd. jsou individua“ – nejsou to náhodou hodnoty individualizované euroatlantické společnosti, které se sice v globálním světě staly ústředními a zpřítomňují je mezinárodní instituce jako OSN, ale přesto vycházejí především z naší vlastní kulturní a druhové zkušenosti? Jak lze tvrdit, že se lentivirus hlásí k individualismu nebo dokonce k právu na život těch, které napadá? 

Každá deklarace musí vycházet především z dobrovolného a plně informovaného souhlasu, který zakládá smlouvu mezi těmi, kteří se k ní připojili. Pochybuji, že se podařilo autorskému kolektivu navázat oboustrannou pojmovou komunikaci s chvostoskoky, roztoči či svinulemi, vysvětlit jim antropocentrický koncept „svobody“, „individuality“ a „práva“ a dosáhnout konsensu na předloženém textu.

Představa, že lze řešit organizaci společenství bytostí lidských i ne-lidských na ploše liberální demokracie, vychází z osvícenského postoje, že rozum je výhradním organizačním principem společnosti a politika je na něm založená. Tak lze svolat shromáždění na fórum a nechat diskutovat o problému. Habermasovská iluze, že veřejná sféra je nezbytně jazyková, rozumová a logická se tak přenáší na přírodu, čímž dochází k finálnímu vítězství lidské kultury nad přírodou. Ať už se chtějí organismy organizovat jakkoliv, je jim vnucena kulturně a dějinně determinovaná představa o řízení společného života.

Club Real tak prezentuje především snahu o polidštění přírody. „Pryč s přírodou – sem s politikou!“ je velmi přesné vyjádření toho, že politika jakožto projev lidské kultury vítězí nad vším ne-lidským. Zvířata, rostliny, houby i viry a bakterie jsou tak nuceny řídit se principy, které dnes i v lidské společnosti vzbuzují konflikty. Pro úplnost by autoři do svojí vize měli zapracovat retrovirový terorismus či kvasinkový fundamentalismus, útok živočišné či rostlinné říše na její samozvané zástupce, jenž by podobně jako islámský fundamentalismus byl zpřítomněním krize sebeurčení a nechuti pokračovat v evropském projektu.

Deklarace zároveň není konzistentní ani ve své argumentaci. Jestliže dle článku tři mají všechny živé bytosti právo na reprodukci a vývoj, jak chtějí parlamentáři zajistit volné působení evoluce, když jí kladou omezení v článku jedna (zákaz usmrcování)? Jak je možné tvrdit, že Candida auris má vůli (dle článku čtyři je třeba vždy organismům dávat možnost volby), když u samotného člověka si tím nemůžeme být jisti (doporučuji k tomuto tématu knihu Daniela Wegnera Iluze vědomé vůle)?

Tito umělci navrhují řešit environmentální krizi tím, že donutí ne-lidské bytosti chovat se jako lidé. Myslím, že je třeba nastoupit cestu přesně opačnou. Rozšířit perspektivu člověka a učit se od přírody. Uvažovat nad tím, zda lidský projekt organizace neselhává – a v čem. Obrátit se do nitra, hledat v člověku to, co jej spojuje s krajinou a předky a otevřít se i nevědomému, ne-racionálnímu. Integrovat člověka zpět do přírody při zachování jeho identity spíše, než vynášet přírodu na lidské fórum a nechat ji ztratit její jedinečné podoby samoregulace. A s tím porozumět i temným stínům, které obývání tohoto světa nese. Club Real podle mého soudu neodhodil antropocentrismus, ale dotáhl jej k definitivnímu vítězství nad vším, co rozum doposud neosvěcuje.

Všechny fotografie jsou z webu Club Real – http://www.clubreal.de/