Projekt vznikl v rámci festivalu …příští vlna/next wave… 2019 za finanční podpory festivalu.

Divadlo bez divadla. Scéna bez herců. Verše bez autorů. Stejně jako zprávy z východu zůstávají bez tváří. Pohled z balkonu na filmový týdeník o nekonečném putování za svobodou.

Stavitelé písku

Scénář a režie: Jan Motal
Dramaturgie: Lenka Dombrovská
Hudba: Tomáš Vtípil
Performují: Hana Frejková, Karel Kratochvíl, Tomáš Vtípil
Délka: cca 40 min.

Premiéra: 22. 9. 2019, 17.30 a 18.30 v divadle Komedie, Praha
Repríza: 12. 10. 2019, 17.00 v HaDivadle, Brno

Záznam v databázi Divadelního ústavu (ViS) →
Program k inscenaci ke stažení (tiskové PDF, bez obálky) →
Festivalový katalog (PDF) →

Stavitelé písku beze zbytku naplňuje poslání festivalu coby hledání hraničních žánrů, anebo lépe řečeno boření hranic mezi žánry, nacházení společného, univerzálního jazyka, jenž by dokázal o fenoménu, o němž ten který umělecký tvar vypovídá, podat uceleně zprávu, představit jej a podnítit diváka a účastníka k vlastní reflexi, aniž by se jakákoliv jeho složka s druhou a další tříštila nebo s nimi konkurovala. Janu Motalovi se zdá se v tomto projektu takový univerzální jazyk podařilo nalézt.

Dominik Melichar, Divadelní noviny 25. 9. 2019

Umělecká koláž, kde jsou útržky a parafráze arabské, hebrejské a perské poezie konfrontovány s diplomatickou korespondencí, projevy a prohlášeními, denními zprávami. Izrael, Palestina, Sýrie, Irák, Afghánistán a Írán jako životu nebezpečné pískoviště Evropy. Dokážeme překonat odstup a otevřít se dialogu?

Když v prosinci 1917 generál Edmund Allenby na důkaz úcty vstoupil pěšky do dobytého Jeruzaléma, ministerský předseda Velké Británie Lloyd George označil jeho vítězství za „vánoční dárek pro britský lid“. Dáreček, který Evropanům vybuchl do tváře jako jeruzalémský hotel Krále Davida téměř o třicet let později.

Po dlouhé dvacáté století se z pouštního písku arabského poloostrova plácají hrady a paláce, rozpadají se a po rozpálených kamíncích proudí provazce uprchlíků. Petrolejový pot Středního východu pohání západní automobily a letadla, jež vozí Evropany na exotické dovolené. Turisté a politici shlíží z balkónů svých hotelů a naplňují tak slova Edwarda W. Saida, že „Orient je pozorován, zatímco Evropa pozoruje.“ Tam dole pod našima nohama se ale odvíjí lidské příběhy ztráty domova, touhy po svobodě a bojů o ni, jež končí ještě větší nesvobodou.

Ahmad Šámlú: V této slepé uličce (1979)

Očichávají ti rty,
zda neřekly někomu: Miluji tě.
Očichávají tvé srdce.
Divné jsou časy, drahá.
A lásku
u pouličního zátarasu
bičují.
Lásku je třeba skrýt doma v komoře.
 
V té křivé a chladné slepé uličce
krmí žár ohně
přikládáním básní a hymnů.
Nevystavuj se nebezpečí myšlením!
Divné jsou časy, drahá.
Kdo vprostřed noci buší na dveře,
přichází, aby zadusil lampu.
Světlo je třeba skrýt doma v komoře.
 
Hle, řezníci
se usadili v průchodech
se špalky a sekáčky krvavými.
Divné jsou časy, drahá.
A úsměv ti z tváře vyříznou
stejně jako zpěv ze rtů.
Radost je třeba skrýt doma v komoře.
 
Kanárky grilují
na ohni z jasmínu a lilií.
Divné jsou časy, drahá.
Satan opilý vítězstvím
zasedl k naší smuteční tabuli.
Boha je třeba skrýt doma v komoře.
 
Z perštiny přeložil Jan Motal

Rozhovor

Z festivalového katalogu …příští vlna/next wave… 2019.

Můžete nám vysvětli větu z anotace k inscenaci Stavitelé písku: divadlo bez divadla?

Nejsem divadelní režisér. Točil jsem filmy. Ale láká mě zkusit přenést princip filmu do divadelního prostoru, aniž by z toho prostě bylo jen kino. A to i proto, že do divadla chodím moc rád. Takže to sice bude projekt uskutečněný v divadle, ale ne ryze divadelními prostředky. Je to takový pokus, jak překročit stín média, na něž jsem jako tvůrce zvyklý. A navíc to bude netradiční i tím, že diváci budou jen na balkoně. Chci, aby v tom byl ten odstup, který od Středního východu máme. Měl by to být takový pohled, jako když vykoukneme z okna v hotelu. Útržkovitý, zkratkovitý, nejasný.

Čím je pro vás orientální poezie přitažlivá?

Jako malý kluk jsem na naší chatě v Beskydech našel starý dobrodružný paperbackový román. Byl o běženci, který se skryl va francouzské cizinecké legii a dostal se někam do arabských zemí. Tuším, že tam zahynul. Četl jsem to jedním dechem v parném létě schovaný ve stínu v lese a úplně mě to pohltilo. Byl to takový ten typický orientalismus – divoký, nebezpečný, vášnivý svět, kde se schovávají odpadlíci, bandité a ztracenci. Něco jako v Conradově Srdci temnoty. To jsem ale četl mnohem později. Pak jsem se dostal k hebrejské poezii, kterou jsme překládali ve škole, a pár let potom se na brněnské filozofické fakultě mihl jeden íránský emigrant a učil tam perštinu. A já najednou zjistil, že ten východ, o kterém jsem měl jen velmi zkreslenou představu, je mnohem pestřejší. Má tolik různých podob, které nám unikají. A přitom je pořád nějak spojený s Evropou. A tak už mě to nepustilo. Přitahuje mě hlavně starobylost těch jazyků, ta obrazivost, která je vlastně často docela přímá a až by se mohlo zdát, že naivní, a taky patos. Já jsem patetický, tak mě to oslovuje.

Proč jste se ji rozhodl kombinovat se zprávami a dokumenty?

Řekl jsem si, že to bude takový filmový týdeník. Pásmo obrázků z dlouhého dvacátého století v zemích, které považujeme za exotické a vzdálené. Dnes bychom byli nejraději, kdyby se nám lidé z východu ve střední Evropě vůbec neukazovali na očích. Ale jejich útrapy do velké míry způsobily evropské mocnosti, které si v minulosti dělily svět. A tak trochu dodnes dělí. Během několika málo let po první světové válce se rozpadla ohromná multikulturní a multietnická otomanská říše a velmoci, jako Francie či Velká Británie, si ten region rozparcelovaly a uplatňovaly tam vlastní zájmy. O vlivu USA nebo Ruska už vůbec nemluvě. Tak se objevil nacionalismus, který nahradil víru, jež staletí předtím pojila tak rozdílná etnika, jako jsou Kurdové, Turci nebo Arabové. Proto mi přijde ta dokumentární rovina důležitá. To, co jsme jako zápaďané zaseli, sklízíme dnes u nás doma v podobě terorismu. A na setbě se podíleli nejen politici, vojevůdci a petrolejářští magnáti, ale i vědci, spisovatelé nebo turistické agentury. Dát do kontrastu neosobní dokumenty s osobním svědectvím lidí, co tam žijí, nebo odtam uprchli, mi přijde jako dobrá příležitost zahlédnout pod tím povrchem dějin člověka, který nakonec ať už je Palestinec, Izraelec nebo Syřan, prostě jen touží po svobodě a důstojném životě. Nic z toho mu ale geopolitické hry nepřinesly. I proto jsem se rozhodl autory a autorky básní anonymizovat, aby nebyla poznat jejich národnost. Chci ukázat, co mají společné. Překročit ten nacionální rámec. A nakonec mi to i trochu připomíná situaci v Evropě, která taky hledá jednotu, ale je strhávána nacionalismem.