Používání slova “postfaktická doba” (z tohoto slovního spojení mi naskakuje kopřivka – ale to je na jinou úvahu) často obsahuje obvinění, že svět sešel z přímé stezky osvětlené lucernami expertů. Vědci jako by byli strženi z piedestalu garantů pravdy a stávají se cíli útoků. Příkladem kuriozním může být hnutí vyznavačů teorie ploché Země, jehož stoupence nalezneme všude kolem Zeměkoule, jak praví známý vtip. Už méně úsměvný je pak boj o smysl očkování, odmítání konvenčních léčebných prostředků nebo popírání globálních změn klimatu. V devadesátých letech by snad nikoho nenapadlo zpochybňovat názory expertů v těchto otázkách. Mám v živé paměti, jak jsme měli u maturity v jedné z otázek z anglického jazyka téma globálního oteplování. V hodinách biologie byly první vakcinace rovny hrdinskému činu. V každé druhé knížce, již si pamatuji z dětství, se zdůrazňoval pokrok vědy (a medicíny zvláště) jako základ moderní společnosti. Co se stalo?

Pravděpodobně nic jiného, než že mýty moderních lidí přestaly znít uvěřitelně. Vynechejme nyní hypotézu, že ti, kteří popírají lidský podíl na globálních změnách klimatu, mohou ve skutečnosti vědeckou evidenci uznávat, ale ve jméně osobního prospěchu se tváří, jako by nic. Tuto teorii razí ve své nové knize Kde přistát? Bruno Latour. Je hodná zamyšlení, ale pro mne nyní neužitečná – nechci totiž hovořit o elitách. Že průmyslníci či akcionáři zpochybňují tvrzení, která by měla vést k zaškrcení jejich podnikání, zní logicky. Ale jak je možné, že se paranoia o vědeckém spiknutí šíří mezi těmi, kteří žijí spíše na okraji společnosti, cítí se z ní vydělení a netyjí z plodů globální hospodářské žně?

Za prvé mohou být tím zásadním problémem právě zmíněné učebnice. Nechci křivdit současnému školství, ale pokud budu vycházet z toho, co si pamatuji ze školních lavic sám, věda se u tabule podávala studentům na vyleštěném podnose jako soubor autoritativních fakt. Ber a nezpochybňuj. A nejen ve škole. Sám jsem jako akademik byl součástí nespočtu rozhovorů, ve kterém se na mne někdo obrátil jako na autoritu (jíž jsem se necítil být) s otázkou: “Jak to tedy je?” Stejný dotaz kladou rádi novináři, když potřebují “pouhé” názory lidí  osvětlit slovem odborníka. Z vědění se stává encyklopedie, vždy při ruce, hotova podat vysvětlení. Takhle ale věda nefunguje.

Mám právě rozečtenou knížku, kterou napsal jeden z nejvýznamnějších paleoantropologů Chris Stringer. Jmenuje se Osamělí přeživší a pojednává o evoluci člověka. Mimo jiné o tom, proč tento blog píše příslušník druhu Homo sapiens, a nikoliv neandtrálec. Stringer patří mezi ty vědce, kteří mají přímý podíl na prosazení teorie, že člověk pochází z Afriky. Samozřejmě, že mu v tom pomohly nálezy a rozvoj technologií. Ale hned první kapitola knihy je živým vyprávěním o soubojích různých teorií, jejich návratech, dokonce i o podvržených nálezech. Máloco nám středoškolští učitelé prezentují s takovou jistotou, jako je vznik člověka. A přitom tahanice mezi zastánci různých způsobů spojování fosilních nálezů do pochopitelného vyprávění o vzniku člověka zdaleka neskončily. Nakonec jiný paleoantropolog (ze slavné vědecké rodiny) Richard Leaky ve své už starší knize Lidé od jezera bez skrupulí přiznává, jak velký podíl na skládání obrazu evoluce člověka má a vždy bude mít spekulace. Nálezy k nám promlouvají velmi útržkovitě a nechávají velký prostor pro různé modely toho, k čemu mohlo dojít, abychom dnes mohli evoluční teorii vyučovat, nebo popírat.

Věda tedy neprodukuje fakta, ale spíše pracuje s fakty a skládá je do (lepších či horších) teorií o světě, v němž se člověk nachází. A to je nekonečný proces, který spíše než hromadění již navždy platných poznatků vyžaduje neustálé tázání se a kritické hodnocení. Gaston Bachelard to příhodně nazývá autopolemický rozum – způsob myšlení, který problematizuje sám sebe. “Je toto tvrzení důvěryhodné? Jak jsem k němu přišel? Je tato cesta opakovatelná a spolehlivá?” Věda je zvláštní druh tázání, které má svoji hodnotu proto, že je naprosto zpochybňující. Jak pervertovaná je učebnicová podoba vědy, v níž se výzkum mění v soubor katechetických pouček! (Nemluvě o tom, že dnes už ani katolický katechismus není žádný slovník k naučení nazpaměť)

Druhým zdrojem nedůvěry k expertům může být jejich nadřazenost. Naučili jsme se za poslední desetiletí sice, že není jen jeden správný způsob života, ale že různé skupiny lidí (a dokonce různí lidé v téže skupině) vyznávají rozdílná božstva, chodí jinak oblékaní, věnují se odlišnému pohlavnímu životu a investují čas do různých zvyků. I věda přispěla této proměně náhledu na svět. Ale kulturní barevnost podložila jednotným obrazem přírody. Číňan, Britka nebo dítě z Peru jsou pro neurologii či interní medicínu ti stejní lidé, nezávisle na kulturních rozdílnostech. Pod všemi zvláštní příběhy jsou z pohledu moderního člověka uloženy zákonitosti, před nimiž jsme si všichni rovni. Věda tedy jako by vystoupila ze zmatení jazyků globálního světa a prohlásila se za garanta pravdy platné vždy a všude. Kultury se liší, jako se liší jazyky a kuchyně. Ale bazální ganglia a štítnou žlázu mají lidi stejnou. 

Tím došlo k oddělení kultury od přírody, jak píše ve svých textech Bruno Latour. Kultura ztratila přesvědčivost, protože se stala jen volitelnou složkou našich životů, přírodní teorie potom získaly punc jakýchsi od lidského rozhodování odtržených faktů, a to za cenu zastření svého původu. Neboť laboratoře jsou plné kultury a politiky, jak dokládají nejenom vzpomínky zmíněných paleantropologů, ale třeba i eseje Stephena J. Goulda. Jeho kniha Jak neměřit člověka je výmluvným dokladem, jak se vědecké koncepty a nástroje propojují s politickými zájmy.

Když se potom objeví nějaká skutečnost, která narušuje tento krystalicky čistý obraz výzkumu, narušuje to důvěryhodnost vědy jako celku. K hlubokému zklamání pak vede zjištění, že laboratoř financuje ten či onen průmyslník nebo bývalý politik, že některá hypotéza nebyla prozkoumána, protože se nejevila dostatečně rentabilní nebo v souladu s hodnotami společnosti (velmi pěkně to zobrazil Petr Zelenka v Dejvickém divadle v inscenaci Elegance molekuly), anebo že se vědci angažují v politickém boji. “Ti kněží pokroku nejsou žádné neutrální bytosti mimo naše každodenní pinožení, ale jsou zapleteni do smlouvání a vyjednávání docela jako my!”

Ani jedno z výše uvedených zjištění nevede nezbytně k závěru, že vědecké tvrzení je souměřitelné s výrokem televizní věštkyně Jolandy nebo názoru neznámého diskutéra na internetovém fóru. Rozdíl tkví v tom, jak důvěryhodná je cesta, která k určitému poznání vede. Věda má navrch v tom, že umožňuje opakování experimentů, odkrývá karty a přiznává, kterými stezkami se badatelé vypravili. Umožňuje se zahryznout do svých vlastních východisek a radikálně je zpochybnit (a sem tam to i dělá). Vědci jsou ale stejně součástí lidské společnosti jako Jolanda nebo anonymní diskutér – mají své osobní životy, jsou součástí institucionálního zázemí, hospodářského a politického systému, svými teoriemi si vydobývají místo na slunci a účastní se nekonečného boje o přístup ke zdrojům. Ti druzí zmínění ovšem na rozdíl od vědců nemohou odhalit konstrukci svých pravd. Není to možné, protože za ně ručí jinak – magickou silou, životní zkušeností, anebo si třeba i jednoduše vymýšlí (což ovšem vědci dokážou také).

Nepotřebujeme nyní přesvědčovat odpůrce vědeckých teorií, že jsou tupí a měli by se vrátit na střední školu. Spíše než otcovská domluva pomůže diplomatické jednání. To musí doložit, v čem se liší konstrukce vědeckých pravd od konstrukce tvrzení jiného druhu. Tak lze ukázat, že i když je důvěryhodnost teorií dočasná, jsou pořád z toho, co máme k dispozici, nejlepší. A že přehodnocovat můžeme a máme, ale že je třeba myslet pomalu a důsledně. Rovněž ale pojďme připustit, že věda není odtržená od politiky, ekonomiky a kultury. Její hodnota nespočívá v tom, že se dokáže povznést nad náš svět vezdejší, ale že používání jejích teorií činí náš svět lépe obyvatelným, řečeno opět s Latourem. Hovoří-li tedy tento francouzský filozof o tom, že se musíme stát diplomaty, je to úkol především pro nás, akademiky či novináře. Musíme být schopni diplomatického jednání, v němž ukážeme druhým, v čem je v tom konkrétním případě výhodnější postupovat metodou vědy. A musíme být také připraveni přistoupit na to, že jsou oblasti, v nichž budeme muset uznat, že naše nástroje tak cenné nejsou. Tuším, že to bude třeba v umění, náboženství nebo právu.

Je těžké strhnout si z akademických uniforem všechny ty frčky, metály a ocenění a zkusit hovořit ne jako ten, kdo má pravdu, ale kdo hledá partnery do aliance. Myslím si ale, že jenom taková společenství, založená na vyjednávání, mají váhu a mohou řešit problémy. V jiném případě nezbývá, než násilí.