Problémem současné české levice je, že ztratila srozumitelnost své řeči. Přejímáním cizích pojmů jako „prekarizace“, „politika identit“ či nově „gig economy“ prohlubuje svůj elitářský jazyk, protože vyjadřuje problémy, které se bytostně dotýkají nižších sociálních vrstev, pojmy stvořenými vrstvami vyššími. I když mnohé z těchto slov mají svůj odborný význam a v určitých situacích je smysluplné je používat, sdělnost ztrácí tehdy, když mají hovořit k lidem, kteří nejsou součástí globální akademické kultury. Nejde pouze o to, že část těchto slov má i svoji mnohem přijatelnější českou podobu (poslední zmíněné lze říci jako „zakázková ekonomika“), ale především o kulturní náboj, jenž si nesou.

Současná žurnalistická levice je v tradici althusserovského obratu po šedesátých letech orientovaná intelektuálně. Stará marx-leninská teze o dělnické avantgardě vzala za své (stejně jako dělnické masy) a nová kultura už nechce sloužit pouze agitaci, ale má sama být prostředkem ke změně. Řeč nově nemá pouze promlouvat k masám, ale měnit sociální systém. O to více je pozoruhodné, jak málo nyní záleží na slovech. Mají-li totiž vytáhnout ze sociální reality zločiny a poklesky systému, v němž žijeme, a dláždit cestu světu novému, musí být nabity magnetismem, jenž nalezne svůj protipól v každodennosti těch, o nichž se hovoří. Přesněji řečeno, je třeba začít hovořit spolu s těmi, o něž jde, namísto toho, aby se pouze hovořilo o nich. To je důležité i proto, že aktivismus za něčí práva má svůj smysl jen tehdy, pokud jde ruku v ruce s organizací a prosazováním se těch, o jejichž práva jde. Jinak můžeme hovořit pouze o nové podobě paternalismu, hříchu, jehož jméno globální levice velmi dobře zná. Zdá se tedy, že kulturní obrat není tak docela obratem, ale spíše novou formou legitimizace avantgardy.

Kulturní „náboj“, o němž obrazně hovořím, se nemůže vybít v naší společnosti proto, že byl nahromaděn v globálním kosmopolitním prostoru, který je jednak cizí velké části upozaděné společnosti, jež k němu nemá či ani nechce mít přístup (senioři, sociálně vyloučení, dlouhodobě nezaměstnaní), jednak jsou to právě globální elity, jež utiskovaní viní ze své neutěšené situace. Proto se musí levice odhodlat hledat řeč lidu, k němuž chce promlouvat, zezdola. A proto se musí i přestat bát samotného pojmu „lid“, po němž dnes skáče spíše populistická pravice (která proudění energií ve společnosti rozumí, zdá se, lépe).

Vedle nesrozumitelnosti slovníku je významným problémem i to, nakolik řeč dnešní české levice dokáže být symbolická. Čili nakolik je skutečně (a nikoliv už pouze metaforicky) nabita nějakou psychickou energií, která se dokáže vázat na životní zkušenost těch, k nimž chtějí angažovaní žurnalisté dnes promlouvat. Hovořím zde samozřejmě o symbolické řeči ve smyslu analytické psychologie, která nám připomíná, že při rozmluvě nejde pouze o vnější a zřejmé významy slov, ale i o to, nakolik rozeznívají naši kolektivní, sdílenou nevědomou zkušenost. Z minulosti i současnosti známe nespočet příkladů, kdy se této symboliky řeči dokázal chytnout nejen autoritář a zajistit si tak cestu k moci. Pro levici by mělo být důležitým zájmem obnovit tuto symboličnost řeči, a to nikoliv pouze z machiavellistických důvodů, ale protože jen potom lze skutečně říci, že existuje nějaké lidské spojení mezi těmi, kteří o utiskovaných píší, a těmi, kteří jimi jsou.

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.