Jednu neděli se České televizi podařila pozoruhodná programová souhra: odpolední díl Sňatků z rozumu Františka Filipa a večerní premiéra Boženy Lenky Wimmerové odrážely ženský emancipační mýtus se všemi jeho posuny za posledních třicet či čtyřicet let. A to dokonce i s objektivní historickou blízkostí své dobové látky.
V prvním vysílání se dvě dcery doktora Váchy, Hana a Bětuše, prolamovaly ven ze sevření tradicionalistické měšťácké rodiny vedené pevnou patriarchální rukou, v druhém se z patriarchální nadvlády manžela vymaňovala Božena Němcová.
Přes rozdílnost postav obou dcer je lze považovat za jediný znak, což posiluje i podobné typové obsazení rolí. Jiřina Jirásková ani Iva Janžurová nepředstavují ideál sexuálního symbolu a v českém filmu jsou spojeny spíše s groteskními rolemi, a to nejen ve smyslu pouhé frašky – jako v Kachlíkově adaptaci Kunderovy povídky Já truchlivý Bůh či Schormově Každý den odvahu.
Naproti tomu Aňa Geislerová je součástí českého panteonu ženské krásy a touhy (Anna Kameníková na tuto funkci prozatím pouze aspiruje). Tuto skutečnost pečetí Geislerová svým angažmá ve světě módy. Jako návrhářka a podle slov bulváru „módní ikona“ stírá hranici mezi herectvím, modelingem a snobstvím. Závažnost své veřejné úloze udává rolemi, které se možná již od Requiem pro panenku, ale bezpečně od Želar pohybují v tragických a melodramatických polohách.
Váchovy dcery zpřítomňují grotesknost, a tím – řečeno s Havlem – „vytrhují skutečnost z automatismu, jemuž je podrobena a který naplňuje.“ Naopak Božena Němcová je vážná i ve chvílích, které jsou ze své podstaty groteskní vždy – při milostných avantýrách, za dveřmi své ložnice, v nejniternějších chvílích svého soukromí, jež proměňuje v drásání kulis hodných velkého realistického dramatu. Z realismu však v její roli příliš nezůstává, protože vše se koncentruje pouze na subjektivitu, a to především ve vztahu k touhám a přáním, neuspokojitelným ve světě, v němž žije a který je jí (nutně) cizí.
Ani ve Sňatcích v rozumu není kód přísně vzato realistický. Přes patetické historické rámování vypravěčem Václavem Voskou se realita vždy ukazuje jako určitý druh zkratky odhalující především směšnost osobních přání v dialektice historického dění. Žádná z postav si nemůže být jista tím, zda je dobrým vlastencem či matkou, neboť vždy přijde nějaká neplánovaná událost, která jednoduché sebepojetí problematizuje. Takto pracuje groteskno: vpád nečekaného systematicky redukuje vážnost lidského počínání ve smyslu Hegelova sluhy, který zná vznešeného dějinného aktéra z budoáru jako směšnou figurku v trenkách.
Je tedy zřetelná proměna emancipačního mýtu, k němuž dcery Váchovy i Božena odkazují: zatímco v dialekticky pojatých dějinách nebyl nikdo důstojný vahou svých osobních přání, neboť společenský pohyb je rozkládal jako spektroskop, v neoliberální ideologii je člověk oddělen od společnosti a ve svých touhách se zapouzdřuje; lhostejno, co se kolem něj děje. První forma mýtu ukazovala individuální touhy jako nezbytně groteskní, druhá jako tragické; v prvním bylo možné dosáhnout vykoupení pochopením sociálních vztahů a podmínek lidského jednání, v druhém je vykoupení nemožné, protože jediná spása se ukrývá v lidském nitru (jak Němcová v seriálu výmluvně vysvětluje faráři).
Váchovy dcery na tom možná jsou „objektivně“ lépe, než Němcová – nejsou fyzicky týrány, nemají děti, které by jim umíraly. Jejich důstojnost je ale pošlapávána více, než v druhém případě. Systematické ponižování ze strany otce, který jejich existenci redukuje na sňatkovou politiku, nadává jim do „přeslic“ a ponižuje je slovy, které by si k Boženě nikdo nedovolil, je spojeno s jejich neschopností se vzepřít. O to více v nich (a především v Haně Jiřiny Jiráskové) kvasí konflikt mezi neuspokojenou vášní a podmínkami světa, v němž žijí a jsou odsouzeny být vnímány pouze jako staré panny. Neumí nic – a proto jedinou cestou k emancipaci je jim manuální práce (čili práce ve svém emancipačním významu – jako transformace přírody). Právě ve zmíněném díle je divák sleduje, jak navštěvují Americký klub dam Vojtěcha Náprstka, kde nejen poslouchají (mužskou) agitaci za ženská práva, ale především se seznamují se šicím strojem. Aby unikly z konfliktů patriarchálního světa, musí se stát dělnicemi – čili se zcela oddělit od svého původního sociálního postavení i od rodiny.
Němcová se naopak ke svému původu přimyká, a to nejen tím, že se neustále vrací do dětství ve flešbecích. Ale strádání, které sledujeme, je spojeno s útiskem politickým, nemá rozměr hospodářský – kdyby monarchie přála Čechům, nemusela by si vůbec žít špatně. Naopak dcery Váchovy nemají jinou možnost, než se vědomě vzdát svého sociálního statusu a stát se dělnicemi, aby se mohly emancipovat od nároků, jež jsou na ně kladeny. Zatímco ony si sociální deklasování volí, Božena Němcová je do něj v seriálu „hozena“ a stvrzuje se její status oběti.
Jádro pozorované transformace emancipačního mýtu tedy tkví v proměně povahy lidského rozhodování – od nutnosti k pouhé libovolnosti, od porozumění vztahu lidských přání a objektivní skutečnosti, k mýtu autentického individua „realitě navzdory“ (zde se rodí neoliberální mýtus seberozvoje).
Problematické na Boženě tedy není to, že sledujeme hrdinku českých dějin při jejích milostných hrátkách. Mýtus, který je zde předložen, je nebezpečný, jelikož slibuje emancipaci člověka bez vztahu k objektivitě existence. Jako bychom sledovali historickou variantu floskule „stačí jenom chtít“ – a pokud nelze naše touhy naplnit, je tím vinen zaostalý systém, do jehož monotónnosti splývá okolí autentického jedince. Tak mýtus slouží k potvrzení moderního perspektivismu: dnes je lépe, než bylo. Díky Bohu za to, že už nežijeme v 19. století. Ve skutečnosti nás ale od něj zase tolik nedělí.
Můžeme tak snadno podlehnout mylnému dojmu, že emancipace je problém střetu pokrokového jedince a zaostalého systému. A jádrem tohoto střetu je individuální uspokojení (čili uspokojení touženého podoby sebe sama). Toto pojetí autenticity je pevně zakořeněné v ideologii seberozvoje, a proto se nemůže příliš lišit od té, již nabízí reklama na Zalando či Lindex – žena má především být tím, „kým je“ (ať už to znamená cokoliv), a orientovat své štěstí podle míry naplnění své „jedinečnosti“. Odtud plyne všeobecný pocit selhání, kterého jsme dnes svědky. Tato mytologie nám totiž tají důležité zjištění, že tváří v tvář realitě je každé lidské přání groteskní, neboť nikdy nebude naplněno v podobě, po níž toužíme. Takový zahalující mýtus emancipace je výhodný pouze pro ty, kteří modelují ženské touhy marketingem a jejich šroubováním kumulací dočasných uspokojení vytvářejí falešný pocit osobního růstu.
Dcery Váchovy sice rovněž selhávají ve svém emancipačním úsilí, ale v seriálu máme možnost sledovat vztah, jenž jejich mlhavá osobní přání mají k objektivní společenským a hospodářským pohybům. Co je více groteskního, než když se touha po osvobození transformuje do zcela asymetrického manželství Hany s Janem Bornem, v němž je žena pouhým pasivním příjemcem? Nejde o osud tragický, ale nutně směšný – stejně jako je směšná každá mytologie autenticity, která odpojuje člověka od podmínek jeho života a zatajuje mu dialektickou povahu reality.
Hrdina, jak psal Martin Buber [1], čerpá svoji sílu a úctu nikoliv z psychologie či tezí, které zosobňuje – ale z uvěřitelnosti jeho rozhodnutí v jejich celistvosti (tedy i ve vztahu k druhým a ke světu). Hrdina jedná jako ten, kdo stojí nohama pevně v dějinách a rozhoduje se z nutnosti. Tak se selhání zbavuje své směšnosti a získává povahu osudu. Samozřejmě, že Váchovy dcery nejsou hrdinky. Nemají jimi ani být. Ale mýtus, na nějž odkazují, nezastírá nutnost vyjednávání s dějinami. Jedinou cestou k emancipaci je Haně i Bětuši práce, tedy přijetí socio-ekonomické povahy lidské existence. Na druhou stranu tím, jak se Božena bere vážně a jak je její soukromí netečné k sociálním podmínkám, v nichž se touží realizovat „ze sebe sama“, nemůže být skutečnou hrdinkou; nedokáže se rozhodnout z pozice nutnosti (dějinně), ale pouze z hlediska možnosti (soukromé touhy). Proto tak vadí redukce na její milostné avantýry – neboť těmi se emancipace uskutečnit nedá.
[1] „Hrdina je zjevení celistvosti.“ BUBER, Martin, „Helden“. In: Ereignisse und Begegnungen. Leipzig: Insel-Verlag, 1920, p. 46.