Základní otázka, kterou si pokládáme, chceme-li hovořit o vztahu společnosti a umění (čili pouze jisté části kultury; že se antropologický pojem kultura chybně ztotožňuje s uměleckou tvorbou opomíjím), je funkce, kterou umělci ve společnosti plní. Ač se může tato teze na první pohled zdát být příliš poplatnou letoře efektivity, funkcionální pohled je adaptován mnohými umělci, kteří své práci rozumí jako touze po sociální či estetické změně. Funkčnost jakéhokoliv subsystému společnosti, ať už jde o náboženství, politiku, masová média anebo i umění je vztažena k problému stability (přetrvání) či změny (subverze) (Lewis A. Coser).

Na jedné straně existují požadavky, aby umělci „přispěli“ k národní stabilitě, obzvláště v čase krize, na straně druhé někteří z tvůrců (ti „politicky“ či „avantgardně“ orientovaní) prohlašují, že umění je naopak potřeba, aby se společnost změnila – stala se více lidskou, více empatickou, více pokrokovou, aby se rozbouraly stereotypy. Rozdíl tedy není v tom, že by progresivní umění nebylo funkcionálně orientované, na rozdíl od komerčního či sloužícího potřebám státu, ale že se oba tyto pohledy liší v tom, co považují za funkci a co za dysfunkci – jednou je žádoucí sociální změna, jindy stabilita, jíž to prvé ohrožuje.

Pokud tedy má mít umění funkční pozici ve vztahu ke společnosti (což je ekvivalentní tezi, že společnost umění potřebuje), je třeba vyjasnit, zda má být progresivní či konzervující silou, přičemž vždy bude rozpor mezi různými společenskými třídami v tom, co je žádoucí (problém beztřídní společnosti pomiňme, neboť v ní nežijeme a zdá se, že ani velmi dlouho žít nebudeme – je-li něco takového vůbec pro moderního člověka možné; na okraj si však odložím poznámku, kterou můžeme nalézt už v Marxově Německé ideologii či Morrisových Zprávách z Utopie, že s pádem tříd padá i dělba práce, čili i potřeba specifické umělecké vrstvy, a umělcem se stává každý).

Druhý problém, který je třeba projasnit, je domnělá upozaděnost či nepotřebnost umění. Přiznám se, že o tom, že by bylo umění „zbytečné“, jsem vždy slyšel jen z úst poměrně marginální skupiny soudobé podoby českých yuppies, pro něž je ale zbytečné vše, kromě finančních spekulací a sexuálního bohatýrství zosobněného Barney Stinsonem. Ve vztahu k umění nelze ani použít latourovský argument o tom, že moderní doba od sebe oddělila přírodu a kulturu, přičemž to první je „skutečnost“ a druhé pouhá „nápodoba“ (naposledy jsem toto tvrzení četl v rozhovoru s Alicí Koubou v posledním CEDITu právě k tématu významu umění pro dnešní krizi). Toto oddělení přírody a kultury má smysl tematizovat ve vztahu k druhořadosti humanitních věd (zhusta „umělecky“ zaměřených) či stále nejasného postavení uměleckého školství, příp. ve vztahu k teorii umění (stále ještě orientované k problému reprezentace), v materiální realitě uměleckého provozu nám však neumožňuje porozumět ničemu z toho, s čím se setkáváme. 

Především – představu, že by umění bylo jako „nevážné“ podceňované a nemělo význam jako například vědecká činnost či filozofie, lze velmi rychle nabourat tím, když pojem umění rozšíříme z úzké skupiny experimentujících umělců, jejichž pozice je ex definitione riskantní a deprimující (neboť jejich role je subversivní, jsou aktéry estetické změny). Umění se dnes obchoduje za ohromné peníze, ať už jde o umění výtvarné (jen velmi výběrově: Cézannovi Hráči karet mají hodnotu 250 milionu dolarů, Jackson Pollock 200 milionů, Výměna Willema de Kooniga má hodnotu 300 milionů dolarů, fotograf Peter Lik v roce 2019 prodal svoji fotografii Phantom za 6,5 milionu dolarů atd.) či múzické (prodeje úspěšných mezinárodních hudebníků se pohybují ve stovkách milionů prodaných nosičů, výnosy na Broadway setrvale stoupají a v sezoně 2018/2019 dosáhly tří set milionů dolarů za činohru a jeden a půl miliardy dolarů za muzikály). A nejde jen o byznys aukčních galerií nebo vydavatelství – Damien Hirst za dva dny v roce 2008 vydělal na dražbě děl, kterou sám uspořádal, 198 milionů dolarů a doložil tak, že umění je směnitelné i mimo standardní obchodní modely.

Umělci jsou oceňováni, a to i za tak „pokleslé“ formy, jako jsou komedie – Rowan Atkinson v roce 2013 dostal od královny Alžběty II. Řád britského impéria, stejně jako za jiné umělecké výkony Elton John, Martin Hilský, Rafael Kubelík nebo Libor Pešek. Státní vyznamenání v Česku umělci rovněž dostávají, jako třeba Jiří Žáček, Olbram Zoubek, Ivan Wernisch, Zdeněk Svěrák, Boris Rösner anebo i Luděk Sobota či Karel Gott. Celkově lze říci, že v současné globální společnosti založené na ekonomice vědění a sektoru služeb je umění velmi důležitou součástí jak hospodářství, tak i symbolického univerza sociálních vztahů a představuje nikoliv opomíjenou a podceňovanou část naší reality, ale naopak je – na rozdíl např. od uklízeček, prodavaček, pradlen či zaměstnanců spaloven – uznávanou součástí sociálního řádu. Příběhy chudoby devatenáctého století jsou dávno zapomenuty, dnes je možné uměním získat prestiž, ekonomický, sociální i kulturní kapitál a umění je tedy jedním z pilířů pozdně moderní společnosti. To ostatně dokládá i fakt, jak rychle se ministrovi kultury u nás podařilo získat na pomoc kultuře poměrně solidní částky.

Není tedy možné přijmout tezi, že uměni ze své podstaty je v současném světě popelkou, spíše naopak. Stejně tak by bylo nesprávné ve veřejné diskuzi o umění vydávat funkcionalistický postoj zaměřený na sociální změnu za postoj subvertující imperativ efektivity – jen je efektem umění něco jiného, než co si pod tím představují konzervativní hlasy. Umění není dnes považováno za cosi „nepravého“, „nevážného“, umělci nemusí chodit na druhé straně ulice než slušní občané – jsou ve světle kamer, jsou celebritami, požívají přízeň soukromých investorů, mecenášů, států i politické reprezentace. Vždy můžeme říci, že ten či onen na tyto statky nedosáhne, ale to není problém deprivace umění jako celku, ale pouze jedné jeho části, případně určitých lidí. V tu chvíli tedy hovoříme spíše o tom, že zdroje mohou být ve vztahu k umění distribuovány nespravedlivě, nicméně nelze popřít, že umění konzumuje nebývalé množství zdrojů, o němž se ostatním intelektuálům (jako jsou filosofové) může jenom zdát.

Jestliže je teď nejlepší doba na diskuzi o roli umění v současné společnosti, neměla by být vedena hlasem vyloučených – spíše naopak. Je třeba uvědomit si, že pokud by umění ze své podstaty mělo sílu a moc uskutečnit radikální sociální změnu či kultivovat společnost, potom bychom už dávno žili v dokonaném komunismu. Spíše je třeba opět hovořit o tom, že umění má různé sociální funkce (mezi něž patří např. i reprodukce a zvyšování symbolického kapitálu, tak důležitého v ekonomice vědění) a že některé z nich lze považovat z určité pozice za žádoucí a z jiné nikoliv. Toto „žádoucí“ ale musí být zároveň vztaženo k normativní představě o tom, jaká společnost má být, čili k politickému programu – a v případě, že společnost „nerozeznává“ či nepřiznává umění takový význam, je třeba se ptát nejen po tom, co je špatného ve společnosti, že tento určitý výsek umění opomíjí, anebo naopak, zda se daří umění tuto funkci naplnit. Takto diferenciovaná debata je potřebná, stejně jako je potřebné, aby byla založená na jasných normativních rámcích, nikoliv jen abstraktních klišé o „narušování stereotypů“, „kultivaci společnosti“ či ontologicky neudržitelných tvrzeních, že umění společnost potřebuje, protože je bez něj méně lidská (jde vlastně o stejný antropologický předsudek, jako že předliterární společnosti jsou méněcenné, čili – jak se dříve říkalo – primitivní). Prozatím jsem ale nenarazil na diskutující, kteří by byli ochotni takto jasně své pozice artikulovat. Nemůže to snad být i proto, že by jasné „vyložení karet“ mohlo ve výsledku vést ke snížení míry zásluh, jež jim společnost přisuzuje? Potom ale nemá umělecká nobilita právo hovořit o své mravní či duchovní výjimečnosti, protože je stejně pokrytecká, jako hokynářská maloburžoazie, jež při prodeji vynáší do nebes zboží, které by si ale sama nekoupila.