Je kultura nezbytná? Otázka se jeví jako ryze řečnická, neboť dobré mravy velí odpovědět automaticky ano. Je možné si vůbec představit společnost bez kultury? To je ale právě ta zrada. Neboť co se myslí kulturou? V zásadě můžeme hovořit o dvou skupinách významů, jež se s tímto slovem spojují. To první pojetí, idealistické, klade důraz na „ducha pronikajícího“ celkem života tak, jak se manifestuje v celé řadě společenských aktivit, nejvýrazněji v kultuře jako jazyce, umění, intelektuální práci. Druhý možný význam slova kultura lze označit za materialistický a klade naopak důraz na celek společenského řádu – kulturou je důsledek jiných společenských aktivit.[1] V prvním smyslu slova je ztráta kultury ohrožením celistvosti národa, vzdělanosti, civilizační vyspělosti. V druhém k ničemu takovému nemůže dojít, protože kultura je neustále produkována jinými činnostmi, třeba i tím nejobyčejnějším sledováním televize. V obou je pojem širší a nezahrnuje pouze umění.
Je zřejmé, že otázka po nezbytnosti kultury se hlásí k idealistickému pojetí, zpečetěnému v divadelním prostředí schillerovskou představou divadla jako mravní instituce, která má modernímu člověku nahradit náboženství v jeho schopnosti ukazovat lidské jednání a soudit je zákony přísnějšími a vyššími, než jsou zákony doby. Tento klasický ideál estetické výchovy odpovídá vnitřnímu rozporu modernity, jež na jedné straně produkuje pokrok, vědu a technologii, na druhé straně se jakožto reflexivní epocha obrací sama proti sobě a hledá prostor, v němž by mohla nabídnout kritiku automatizovaného, mechanického ducha, jenž sama zplodila. Tak se na přelomu 18. a 19. století především pod rukama romantiků rodí pojem kultury tak, jak jej užíváme dodnes – jako hodnota, jako nástroj rozvoje ducha postavený do protikladu s účelností průmyslového řádu a prostoty dělného lidu. Skutečnost umění je nadřazená, zpřístupňuje univerzální pravdu – a umělec jako autonomní génius je zvěstovatelem této pro smrtelníky jinak nedostižné pravdy.[2]
V tomto smyslu je samozřejmě kultura nezbytná historicky, ale zcela zbytná z antropologického pohledu – neboť v předmoderní době, ale ani u tak zvaných přírodních národů podobnou kulturu nenalezneme. Samozřejmě, že Sanové či Kogiové tančí, zpívají a vyprávějí si mýty, ale rozhodně nemají divadlo, koncertní sály, literární kritiku ani besedy s umělci. Role umělce v jejich společnostech není oddělená od dalších funkcí a nevzniká tak samostatná vrstva inteligence. Ostatně – i to je důvod, proč se až do poloviny dvacátého století podobná lidská společenství označovala jako „primitivní“ (a proč dodnes hledíme ke středověku se skepsí, neboť jeho kulturní formy neodpovídají naší představě o rozvoji svobodného ducha). Moderní pojetí kultury je samo předsudkem, kterým si ospravedlňujeme svoji historickou výlučnost.
Lze tedy říci, že v takovém světle se kultura jeví jako nezbytná pro přežití naší civilizace tak, jak ji vymodelovala moderní doba. Problémem samozřejmě je, že ta stejná modernita zplodila i klimatickou katastrofu a přispívá k šíření pandemie, která zavřela divadla, koncertní síně i přednáškové síly. Důraz na mobilitu a flexibilitu, jenž je výrazem ducha individualizované společnosti, se totiž projevuje nejen v globálním turismu či neudržitelném tlaku na ekonomický růst, ale i v stále ještě přežívající představě umělce jako génia, kterému má společnost padnout k nohám a poskytnout všechny prostředky nezbytné k tomu, aby zazářil jako pochodeň její vyspělosti. Kultura je tedy nezbytná pro reprodukci našeho mýtu o tom, že je to jedinec (či jedinci), a nikoliv společnost jako celek, kdo tvoří kulturu.
Nakonec i kultura v idealistickém významu pojmu vzniká především mezi všemi lidmi, kteří si zpívají, společně čtou, vyprávějí příběhy, zdobí svoje domácnosti tak, aby se v nich cítili doma. Duch společenství může být sotva závislý na určité vrstvě intelektuálů – je-li tomu tak, potom jde spíše o smutný projev stavu, do něhož se kultura dostala. Je-li třeba pro reprodukci a rozvíjení kultury organizovat a živit speciální společenskou vrstvu, která takto poskytuje národu servis (říká se tomu nejčastěji „veřejná služba“, aniž by se někdo pozastavoval nad služebnou rolí umění, jež z toho vyplývá), potom je třeba si uvědomit, že nejde ani tak o důkaz vyspělosti, jako spíše intelektuální ochablosti společnosti. Ta se zbavuje nároku podílet se na vlastním kulturním vědomí a zbavuje se zodpovědnosti za ně jako protivného břímě. (V hluboké evropské minulosti samozřejmě byl tento problém jiný v tom, že intelektuálové zcela otevřeně sloužili panstvu a byli součástí dvora či mocenské elity – neposkytovali servis společnosti, ale vládnoucí třídě.)
Představa o nezbytnosti kultury vychází z neporozumění původu této servisní vrstvy. Ať už její členové přijímají či odmítají společenský řád dneška, jsou produktem měšťanského postoje ke světu, který si razil cestu na své výsluní právě v době průmyslové revoluce. Avšak dnes se stal naprostou samozřejmostí, čímž potvrzuje svoje vítězství. Slova jako „buržoazie“, „kapitalismus“ anebo „proletariát“ z našeho slovníku zmizela, mimo ty chvíle, kdy si chceme připomenout zvěrstva totalitních režimů. To je, jak psal Roland Barthes, dokladem, že se buržoazie stala anonymní, že se jí podařilo celou společnost přesvědčit prostřednictvím své kulturní nadvlády, že každý z nás je spíše Homo Aeternus než příslušník nějaké sociální vrstvy:
„Jistě, dochází ke vzpourám proti buržoazní ideologii. Obecně je označujeme jako avantgardu. Tyto revolty však jsou sociálně omezené a lze si je přivlastnit. Je tomu tak především proto, že vycházejí ze zlomku buržoazie samé, z menšinové skupiny umělců a intelektuálů, kterým nenaslouchá nikdo jiný než právě ta třída, již zpochybňují, a kteří jsou závislí na jejích penězích, chtějí-li se vyjádřit.“[3]
Progresivní a vysokou kulturu ani nyní, ani v minulosti nekonzumovala většina společnosti. Je naprosto nesmyslné tvrdit, že „do divadel zajde ročně každý druhý Čech“, jak se psalo v roce 2018.[4] Oněch 6,5 milionu diváků, jež v roce 2018 zapsaly statistiky, je samozřejmě číslo kumulativní. Pro srovnání – ve stejném roce do kina přišlo 16,3 milionu lidí. To je více jak dvakrát tolik a o šest milionu více lidí, než je obyvatel Česka. Vykládat toto číslo jako důkaz všeobecného rozšíření vysoké kultury může jen fantasta. Předplatitelů v divadle bylo cca sto tisíc (podle toho, zda započítáváme i stagiony), což je číslo představující reálnější objem trvalého zájmu o divadlo. Navíc bychom se měli ptát, o jaká divadla jde a zda odpovídají oné definici „nezbytného“ kultivujícího umění v klasickém slova smyslu. Zájem o divadla ve společnosti ale rozhodně není takový, abychom mohli tvrdit, že slovo pronesené na jevišti je pochodeň budoucnosti.
Avantgardy byly – a jsou – spojeny s metropolitním prostředím. Jejich odtržení od tradic je projevem kosmopolitismu, jenž vychází z moderní mobility, koncentrace bohatství v metropolích a pluralismu, který plodí prostředí rozkmitané migrací.[5] Jestliže tedy třeba i je schopna část těch, kteří považují svoji uměleckou práci za společensky nezbytnou, přijmout kritiku vlastního společenského postavení, neboť sami usilují o sociální pokrok, potom jejich snahy zůstávají (a v minulosti zůstávaly) spíše jakousi klubovou aktivitou. Tu rámuje moderní kosmopolitismus, většině společnosti však zůstává lhostejná, či o ni ani neví – v tomto smyslu nelze tvrdit, že jde o kulturu nezbytnou, neboť ji většina národa postrádá bez jakýchkoliv stížností.
Nemá valného smyslu se tedy hlouběji zabývat schillerovskou představou, že umělci mají společnost vychovávat. Ať už k zachování řádu či k pokroku, vždy jde o paternalistický přístup, který by mohl být důvěryhodný teprve tehdy, pokud by se podařilo doložit, že tato výchova má nějaký společensky významný obsah. Čili že umělci mají právo vychovávat. Protože je ale umění v moderní době založeno na individuálním géniu a vše, co uvažuje o potřebách publika je považováno za komerci či podbízení, hodnocení „veřejné služby“ nespočívá na názoru společnosti, ale na grantových komisích, úzké skupince intelektuálů, kteří se přetavují tu do kritiků, tu do pedagogů na uměleckých školách. Neradi to slyšíme (právě na uměleckých školách), ale ohromnou energii vynakládáme v kulturním prostředí především na to, abychom doložili a vysvětlili svoji nezbytnost, protože sama společnost o tom není předsvědčena. A všechny ty komise a akademické kabinety slouží především k reprodukci naší společenské pozice.
Jsou samozřejmě dobové důvody, proč kultura není obecně považována za nezbytnou – a jednou z nich je neoliberální představa o účelnosti, o nutnosti generovat zisk. Umění, zdá se, této ideji klade odpor (či spíše by mohlo – neboť v tuto chvíli je do tržních vztahů zapojeno). Tyto podmínky je třeba osvětlovat a kriticky vysvětlovat, ale samy o sobě neospravedlňují, že by měla existovat určitá vrstva, která bude kulturně vychovávat zbylou část společnosti, aniž by tato k tomu mělo říci více, než pouze tuto výsadu bez řečí uznat a přijmout.
Většina toho, co označujeme za kulturu, není umění v tom smyslu, jak si je představují divadelníci. Muzea, galerie, knihovny, populární hudba či film, na to vše sice současná pandemie rovněž dopadá, ale ne tak silně, jako na divadla. Jejich zavření proto nelikviduje kulturu en bloc, ale pouze jednu její část, která není nezbytná, jakkoliv mnozí z nás si svůj život bez ní nedokážou představit. Ale právě tím, že se její nezbytnost jeví být samozřejmou, dokládáme svoji závislost na buržoazní mýtu o Homo Aeternus, univerzálním člověku modelovaném podle liberálního postoje průmyslové revoluce.
Myslím, že výzvu, již před nás klade pandemie, nebereme v divadelních kruzích dostatečně vážně. Namísto toho, abychom znovu začali přemýšlet nad tím, co to je divadlo a jakou roli v naší kultuře hraje, podílíme se na zneviditelnění společenských vztahů a problémů. Za vrchol ztráty sebereflexe lze pak považovat ostentativní nářky, že divadlo není volnočasová aktivita, ale práce jako každá jiná. Je-li tomu tak, pak je třeba ukázat, k čemu tato práce dnes slouží. Což se dělá jen velmi těžko ve chvíli, kdy většina divadel přispívá k překonání krize hlavně šitím ústenek.
Já si naopak myslím, že umění je volnočasová aktivita, a že to je tak správně. Neboť mimo řád práce je třeba mít v lidském životě i řád bezúčelnosti, řád estetický, duchovní, který nebude podléhat buržoazní představě o funkčnosti a efektivnosti. Čím více se divadlo snaží ukázat, že je nezbytné, tím více se spojuje s ideologickými předpoklady, které by mělo pomáhat spíše definitivně překonat – to by ale znamenalo vzdát se společenského statusu, kterého si divadelníci v posledním století vydobyli. Nakonec taková očista by mohla vést i k tomu, že by se divadlo zbavilo těch, kteří je používají především k posilování vlastní společenské pozice a důležitosti. Neboť kultura je sice nezbytná (v idealistickém i materialistickém slova smyslu), ale zcela bez problémů se bez některých svých složek obejde. A to tím více, čím se od společnosti odpoutávají, řečem o „veřejné službě“ navzdory.
[1] WILLIAMS, Raymond. Culture. Glasgow: Williams Collins, 1981, p. 11.
[2] WILLIAMS, Raymond. Culture and Society 1780–1950. New York: Anchor Books, 1960, p. 43.
[3] BARTHES, Roland. Mytologie. Praha: Dokořán, 2018, p. 141.
[4] https://www.divadlo.cz/?clanky=do-divadel-zajde-rocne-kazdy-druhy-cech-loni-prislo-59-milionu
[5] WILLIAMS, Raymond. Culture…, p. 83.