Petr Kamberský se ve svém Chlívku v sobotních Lidových novinách (2. 3. 2019) zastává plagiátora Martina Kováře (připomeňme, že o jeho plagiátorství panuje v akademickém prostředí shoda a byl uznán viným i institucionálně v řádném jednání). Prý dost na tom, že musel skončit jako prorektor a odejít z historického oboru na přední české univerzitě. “Jakobíni” údajně lační po krvi a chtějí mu upřít i právo na výuku na méně významném postu. Kamberský nejspíše vůbec nerozumí univerzitnímu prostředí. Jinak si jeho zavádějící argumentaci nedokážu vysvětlit.

Za prvé u Martina Kováře se prokázalo systematické a dlouhodobé vydávání cizích myšlenek za jeho vlastní. To se netýká jen přímého opisování. Ve vědecké oblasti je za takový přečin považováno i převzetí struktury myšlenky, argumentu nebo vysvětlení daného jevu. A to proto, že právě tyhle “teorie” jsou jádrem vědy, jsou tím nejcennějším, k čemu práce vědce směřuje: k vyslovení nějakého vysvětlení světa, v němž se nacházíme. Z nedbalosti nebo opominutí se to může stát každému, obvzláště těm, kteří jsou teoretiky. Ale u Kováře nešlo o výjimečnou nepozornost. Analýzy konstatovaly systematické a dlouhodobé porušování. Nešlo tedy o jediný přečin, ale o styl práce. Takový člověk nemůže v akademickém prostředí působit vůbec. Srovnejme si v hlavě, jak by za podobný přečin byl diskvalifikován policista, soudce nebo lékař. Že srovnání kulhá? Nezapomeňme, že akademik má rovněž moc – je jedním z rozhodčích při udělování vysokoškolských kvalifikací (zkoušek, diplomů, zápočtů).

Kamberského argument stojí takto: proč by člověk, jenž se znemnožnil jako vědec, nemohl učit? Navíc “mimo svůj obor”? Vždyt skončil ve svých funkcích a odešel z prestižní univerzity! Správně by tento argument měl znít: proč by nemohl Kovář zůstat na univerzitě jako neakademik, mimo výzkum, jako přednášející na nehistorickém pracovišti, kde bude učit dějiny? Odpověď je bohužel jednoduchá. Kovář je profesor, není tedy neakademický pracovník (lektor). A jako profesor má právo a do jisté míry i povinost zasedat v oborových radách, vést disertační práce, být ve státnicových komisích, účastnit se svými posudky obhajob na jiných pracovištích. Jmenováním docentem či profesorem se z člověka stává v akademickém prostředí pracovník s velkou mocí, již může a bude uplatňovat. 

Kovář působí na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty VŠE. Na tomto pracovišti lze studovat obor Hospodářské a politické dějiny 20. století, a to i jako doktorské studium. Jde tedy o historické pracoviště, a to výzkumné – vychovává budoucí doktory, má příslušnou publikační činnost, pořádá konference a kolokvia. Kovář je zástupcem vedoucího této katedry, má tedy ke všemu významnou funkci. Vede doktorský seminář, učí doktorandy, budoucí vědce v oboru. Není “řadový učitel”, ani jím jako profesor dost dobře být nemůže. Působí na pracovišti, které kvalifikuje budoucí vědce v oboru, účastní se vědecké práce. Kamberského argument neplatí ani v jediné své dimenzi.

Národohospodářská fakulta má navíc v českém akademickém prostředí v posledních letech pozoruhodnou pozici. Proděkan Miroslav Ševčík si zve do poslucháren i bizarní osoby typu Jiřího Ovčáčka, aby studentům přednášely – třeba o “fake news”. A nikoliv s potřebným kritickým odstupem: Ovčáčka Ševčík označil za “nejvzdělanějšího tiskového mluvčího, jakého kdy prezident měl.” Hovořil tak o člověku, který ani nemá vysokoškolské vzdělání. Sám Ševčík je za svoje chování dlouhou dobu kritizován lidmi z akademické obce i mimo ni a fakt, že na fakultě zůstává ve vysoké funkci, dobré jméno školy zrovna nepodporuje. Rozhodně nejde o odborně zdravé prostředí.

Kovář neprojevil za celou dobu kauzy lítost, ani se neomluvil. Vše spíše nasvědčuje tomu, že na svém jednání neshledává nic špatného. Lze tak předpokládat, že svůj “styl práce” bude studentům prezentovat jako zcela správný a zlehčovat či zpochybňovat standardy akademické práce. Prezentace cizích myšlenek jako vlastních je hříchem v každém oboru, v technologickém by za to byl soud za narušení patentu. Pokud “někdo napsal něco co chcete napsat i vy, a napsal to lépe,” (Kamberský), pak máte jedinou možnost – na jeho myšlenku navázat a rozšířit ji, ale ne ji vydávat za svoji. A pokud chcete být pouze “řadovým učitelem”, pak můžete napsat učebnici nebo knihu přeložit. Oboje jsou záslužné činy, které – pokud se dělají dobře – mají svoji cenu a nejsou plagiováním. 

Kamberský považuje za jakobíny všechny vědce, kteří tráví dny a noci tím, že poctivě a dopodrobna analyzují, srovnávají a vyhledávají data, argumenty, kriticky čtou a často i vyhodí značný kus svojí práce, protože zjistí, že cesta nebyla produktivní. Věda není novinařina. A Kamberský by měl vědět, že ani v novinařině není možné vydávat cizí myšlenku za svoji a je třeba napsat alespoň “jak uvedly Lidové noviny”. Je to v třetí části, písmeně “j” Kodexu syndikátu novinářů ČR. Jestliže sám zlehčuje porušování tohoto pravidla, podílí se na reprodukci bídy obcí akademické a novinářské u nás, které si po dlouhou dobu s původností myšlenek nedělaly starosti. Je dobře, že i díky Kovářově případu ledy praskají a dávají se do pohybu. A my se máme možnost v úrovni univerzit posunout zase o něco blíže světovým standardům. A léčit tak některé dlouhodobě přehlížené chronické neduhy české akademie.