Angažované umění touží po sociální změně. Problém: jaký vztah má umění jako profese k revoluční epoše? Tři citáty, které pro takovou úvahu lze využít:
„Myslitelé, básníci a umělci neslouží užitku, ale přepychu nebo náboženství. Dnes nelze odpovědět na otázku, co je vhodné: zda se v socialistické obci tito vznešení lidé, jichž je vždy jen několik, se budou dobře věnovat produktivní práci a očekávat za náboženství nebo přepych [jenž poskytnou společnosti] mnoho a dlouhých slavnostních chvil; nebo zda o ně bude obec královsky pečovat a pěstovat si je, jako to kdysi dělala s kněžími. Možná i takto: v mládí budou přirozeně patřit k pracujícímu společenství, dokud se svojí velikostí neproderou natolik, že budou moci žít jen pro ducha a samotu nebo pro svátek.
Dnes není důležité říkat, jak k tomu konkrétně dojde, neboť zde jistě nemluvíme o profesorech, novinářích, diletantských básnících a pomníkářích, ale o několika málo lidech, kteří snad budou i v době socialistické organizace práce vždy uznáváni tím, že zůstanou nedoceněni. Ať se nakonec sužují a trpí: kdo vytváří přepych, musí i překypovat utrpením bolesti.“
Gustav Landauer, Dreißig sozialistische Thesen. Die Zukunft, vol. 58, 1907, s. 58
„Jakmile se […] práce začne dělit, má každý pro sebe určitý výlučný okruh činnosti, který je mu vnucen, z něhož se nemůže vymanit; je lovcem, rybářem nebo pastevcem anebo kritickým kritikem a musí jím zůstat, nechce-li ztratit prostředky k životu — kdežto v komunistické společnosti, kde nikdo nemá nějaký výlučný okruh činnosti, nýbrž každý se může zdokonalovat v jakémkoli oboru, řídí společnost všeobecnou výrobu, a právě tím mi umožňuje, abych dnes dělal to, zítra ono, abych ráno lovil, odpoledne rybařil, večer se zabýval chovem dobytka, abych po jídle kritisoval, podle toho, na co mám zrovna chuť; a přitom se ze mne nikdy nestane lovec, rybář, pastevec ani kritik. Tato fixace sociální činnosti, tato konsolidace našeho vlastního produktu ve věcnou moc nad námi, která se vymyká naší kontrole, maří naše očekávání, zvrací naše výpočty, je jedním z hlavních momentů v dosavadním dějinném vývoji, a právě na základě tohoto rozporu mezi zvláštním a společným zájmem se společný zájem osamostatňuje v podobě státu, odtržen od skutečných zájmů jednotlivců i celku, a zároveň vystupuje jako ilusorní pospolitost.“
Karel Marx – Bedřich Engels, Německá ideologie, kap. 1. Viz: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1845/011845/ch01.html
„Nechci umění pro pár lidí, stejně jako nechci vzdělání pro pár lidí nebo svobodu pro pár lidí.
Ne, spíše než aby umění žilo tímto ubohým hubeným životem mezi několika výjimečnými lidmi, kteří pohrdají těmi pod nimi pro nevědomost, za niž jsou sami zodpovědní, pro brutalitu, s níž se nechtějí poprat – svět by měl skutečně na chvíli smést všechno umění […]; než aby pšenice shnila v sýpce lakomce, raději bych ji dal zemi, aby ještě měla šanci vzkvétat v temnotě.Pak budeme mít volný čas od všech těchto věcí [chudoby, války, chamtivosti atd.] a uprostřed obnovené prostoty života budeme mít volný čas, abychom přemýšleli o své práci, o té věrné každodenní společnici, kterou se už nikdo neodváží nazývat prokletím práce, neboť pak v ní budeme jistě šťastní, každý na svém místě, nikdo se nebude na nikoho zlobit, nikdo nebude žádat, aby byl něčí služebník, a každý se bude vysmívat tomu, aby byl něčí pán; lidé pak budou jistě šťastní ve své práci a toto štěstí jistě přinese dekorativní, ušlechtilé a populární umění.“
William Morris, The Lesser Arts. In: Týž, Prose, Verse, Lectures and Essays, New York: Random House, 1974, s. 514–515.
Tři projevy odlišných živlů ducha – každý pojímal revoluci jinak a mnohdy spolu byli i ve sporu (například Landauer byl velmi ostrým kritikem marxismu z důvodů, s nimiž lze zvláště po zkušenosti dvacátého století více než souhlasit). Sdílí však původní přesvědčení evropských socialistů, ať už jimi byli anarchisté, komunisté nebo avantgardní umělci – že umění v podobě samostatné profese v moderní kapitalistické společnosti musí zmizet. Ostatně, umění se osamostatňuje od řemesel, náboženství či vzdělávání v průmyslové revoluci v souvislosti s narůstající dělbou práce. K tomu míří citát z Německé ideologie – skutečnost, že dnes existují umělci, kteří usilují o společenskou ochranu (chtějí dosáhnout rozeznání zvláštního „statusu umělce“) souvisí více s hospodářským a sociálním vývojem než s předmětem jejich práce.
Obhajobu emancipace umělce je tak třeba chápat jako reprodukci nerovností, které vyplývají z průmyslové povahy života, v němž každý z nás má svoji omezenou pracovní povinnost; nemůžeme být ráno umělci a odpoledne třeba posunovači u dráhy, je třeba být jedním z toho, protože poptávka po práci je vzácná. Každý „neprofesionální“ umělec je ohrožením „profesionálů“, protože si může nárokovat to, co oni. Proto jsou amatéři, ochotníci, písmáci a androši vyčleňováni z oficiálního uměleckého provozu. Problematizují jeho legitimitu tím, že ukazují, že k umění není třeba zvláštního povolání od společnosti – má-li někdo talent, může je dělat i mimo všechna divadla, galerie a umělecké akademie jako ono „pěnění života“, jak psal F. X. Šalda.
S tím souvisí i Landauerovo přesvědčení, že umění není produktivní, alespoň pokud se pozvedne nad úroveň řemesla, které poskytuje společnosti užitek. „Neužitečné“ umění pro lidského ducha, vše co přesahuje příležitostnou poezii, hymny a veršované polemiky, malované kredence, pochodovou hudbu či katedrální chorály, se stává přepychem, který překypuje přes potřeby společnosti – anebo projevem náboženství. V obou případech je nejisté, jak se k tomu svobodná společnost postaví, neboť umělci (a Landauer naopak zdůrazňuje, že jich nebude mnoho) budou tvořit něco „navíc“, a proto musí přijmout i svůj osud strádajících a trpících. Socialistická společnost pro Landauera sama bude žít v radosti, role umění v takové situaci je nejistá stejně jako postavení umělců, kteří se – s notnou dávkou ironie – mohou stát nejspíše novými kněžími. Tedy lidmi, kteří – pokud si najdou společenské uznání – budou zprostředkovávat styk s nadosobní jednotou světa, ale nebudou oslavováni za prosté sebevyjádření. I zde mizí moderní pojetí umění jako svébytné profese, v níž umělec vyjadřuje sám sebe a společnost to rozeznává jako nějakou obchodovatelnou hodnotu. Splývá s kultem, v němž umělcovo ego a potřeby opět ustupují do pozadí.
William Morris došel v této úvaze tak daleko, že považoval jakékoliv umění nad to, které může provozovat sám lid a které prohlubuje krásu a sílu naší každodennosti, za nadbytečný luxus vhodný jen pro lakomce. Nakonec nic, co nerezonuje nejširší společností, co nevyvěrá z života utiskovaných a osvobozených a co se opět nenavrací do jejich dní jako společně zpívaná píseň anebo výbava domova, který obývají, nemá důvod existovat. Opět pouze reprodukuje nerovnost, kdy pánem je intelektuál, umělec vyvyšující se nad společnost svým esoterickým uměním, otrokem je ten, komu nezbývá než být pouhým příjemcem.
Landauer, Marx & Engels i Morris se shodují v tom, že umění má především vycházet z ducha, z kultury společnosti, z níž jsou v současné společnosti vyloučeny „masy“ proto, že jim nebylo dáno dostatečné vzdělání, nemají dostatek času a chuti se „vysokému“ umění věnovat, ale i proto, že umělecká profese kolaboruje se státem proto, aby si udržela svoji výlučnou pozici v rámci dělby práce. Umění tak nevyjadřuje nic univerzálního, ale spíše odráží soupeření a nároky uměleckého pole, v němž se spolu potýkají umělci soutěžící o uznání kritiky, mecenášů a vybraného publika.
Budoucnost umění je z tohoto pohledu spojena s důslednou kritikou dělby práce, která musí zahrnovat i otázku, nakolik tato dělba přispívá k sociálním nerovnostem. Umělec musí být onou „rozpustnou rybou“, řečeno s André Bretonem [1], který se rozpustí nikoliv ve vlastním myšlení, ale ve strukturách prožitků své doby. Je jisté, že v současných podmínkách k tomu budeme potřebovat nějakou pomoc ze strany státu, ale nikdy by to nemělo být za cenu toho, že se stát stane našim zaměstnavatelem. Stát střeží dělbu práce a vykonává dohled nad tím, aby zůstaly hranice profesí nepropustné, mnoha různými metodami – akademické akreditace, granty a jejich pravidla či veřejné umělecké instituce jsou toho příkladem. Můžeme se pokoušet využít jej v našem úsilí podobně jako partyzán vytěžuje zásobárny nepřítele. Ale vždy bychom měli vědět, pro koho a s kým bojujeme. Abychom zůstali partyzány usilujícími o rozpuštění umění v životě všech lidí, a nestali se jen sprostými lupiči rabujícími sýpky těch, pro které bychom měli pracovat.
- André Breton, Manifest surrealismu. Analogon, 16/1996. Cit. dle: https://www.ceskaliteratura.cz/dok/msur.htm