V jedné ze svých povídek vykresluje Iphgenia Baal úzkostný charakter komunikace člověka informačního věku. Chvíle, kdy člověka probudí nenadálý telefonát od neznámého člověka (nota bene v kocovině), je singularitou, jíž se nelze vyhnout. Vždy v minulosti sice bylo možné, že vás na ulici zastavil neznámý kolemjdoucí, dokonce i po velkou část dvacátého století mohli být majitelé telefonních přístrojů vyrušeni někým neznámým, který se omylem nebo záměrně naboural do soukromí jejich domova. Ale ve chvíli, kdy se technologie natolik propletla se společností a ekonomikou, že jí nejen nelze uniknout, ale kombinuje různé způsoby komunikace tak, že když jeden – například telefonát – skončí, nastupuje druhý – textové zprávy, stalo se narušení spojitosti lidského života systémovým problémem, nikoliv náhodou. Pro zvláštní charakter takového průniku hovoří nejen všudypřítomnost podmínek, které jej umožňují, ale i úplná anonymita druhého. Zatímco neznámý na ulici se nám dává se svojí tváří, s oblečením, gesty; všemi těmi marginálními znaky, z nichž jsme schopni vyčíst velké množství informací, textová zpráva či telefonát omezuje kanály komunikace. Ve skutečnosti takový moment prozrazuje paradoxní povahu naší společnosti: nejsme informačně bohatší, ale chudší, navzdory množství interakcí, k nimž v komunikační síti dochází.

Ano, protagonistka povídky může leccos vyčíst z hlasu, který v telefonu slyší – ale vždy, když má dojem, že se identita druhého projasňuje, další interakce tuto naději zplaní:

Vypadalas marně mmch

Jen sem chtěl abys to věděla

„Marně“ byl pokrok. Použití archaického slangu mě přimělo znovu se zamyslet, jestli toho člověka náhodou neznám. Byl rozhodně přibližně v mém věku a zjevně z Londýna a …

S tvým zasraným kvítkem

Na tvý zasraný hlavě

Na tvým posraným těle

Zase jsem se ztratila. Pokud jsem si byla schopná vzpomenout, nenosila jsem na své zasrané hlavě žádnou zasranou květinu, ani žádný jiný druh květiny.

Tak funguje skutečná singularita – komunikace v tomto bodu není definována, nelze rozumět tomu, co se děje, druhý člověk se nechová „rozumně“, ale ani předmět rozhovoru není jasný. Nelze proto nalézt nástroj k řešení. Vždy, když protagonistka chce komunikaci ukončit, objeví se nějaká skutečnost (lítost, pokus o sebevraždu), které jí to pro její dobrosrdečnost znemožní. S druhým jsme v takové singularitě spojeni nikoliv volně, ale nutně – alespoň do té chvíle, kdy v něm rozeznáváme člověka. Stále se dokážeme vcítit do druhého, můžeme pochopit, že lidé jsou zoufalí či jednají v nepochopitelném, ale přirozeném afektu. Proto po prosbách, aby neznámý přestal volat a psát, nastupuje apel na city. Když vše selhalo, protagonistka se ptá: „Je mi opravdu líto, ale můžeš se aspoň na vteřinu vžít do mé situace?“ Po chvíli ponurého ticha se druhý poprvé skutečně zastaví, aby však opět utekl před jakýmkoliv možným setkáním do anonymity prostoru na opačné straně spojení:

– Co tím myslíš? řekl hlas

– Neznám tě! řekla jsem. – Kolikrát? Vykládáš mi všechny ty věci a nemyslím ani, že víš, kdo jsem.

– Prosím, nezlob se. Prosím, nezavěšuj, řekl hlas.

– Ok, řekla jsem. – Jestli mě znáš, jak se jmenuju?

– Našel ten dopis, řekl hlas.

I toto je singularita. Ve chvíli, kdy by mohla být situace, v níž se komunikace odehrává, definována, opět se zhroutí. Je příznačné, že setkání se lze přiblížit pouze lidskostí, ale právě ta samotná znemožňuje opuštění informačně prázdné komunikace. Paradoxně se tak zde odehrává setkání na mnohem přímější úrovni, v níž nelze spoléhat na přenos sdělení, ale je třeba především se ponořit do křehkého a nejasného vztahu, jenž proti naší vůli takto vznikl. Zůstáváme-li lidmi, nemůže nám být druhý člověk jedno (zvláště, když se pokusil o sebevraždu a v telefonu slyšíme pípání nemocničních monitorů); ale pokud si vážíme sami sebe, měli bychom tvrdě uříznout provaz, který nás oba spojuje. Proto nemůže povídka skončit jinak, než otevřeně, podivnou hádkou přehlušovanou pípáním tlačítek telefonu, jež mačkají lidé ve virtuální tmě kdesi před námi, jak se o přístroj přetahují.

Všechny informace, které jsme mohli komunikací získat, konvergují na kruhu, jako v matematickém singularitě. Komunikaci nelze analyzovat na jednotlivé složky, které by nám mohly pomoci vymezit plochu známého a neznámého, protože veškeré známé se v tomto bodě stává neznámým, ale nikoliv naopak. Singularita nás stahuje a klade před nás nárok, který je těžké naplnit: musíme buď uchopit lidství v sobě i druhém a překročit práh komunikace skutečným, zodpovědným zájmem o druhého, anebo je zapudit a uchovat si odstup. To první znamená přistoupit na nelidské podmínky technologického řádu, kdy v každou chvíli můžeme být konfrontování s dalším nárokem kohokoliv na naši účast, to druhé vyžaduje emocionální askezi, zasypání zřídla mezilidských vztahů, jež ve výsledku jakoukoliv smysluplnou komunikaci znemožňuje.

Tento paradox zpřítomňuje problém vztahovosti a zodpovědnosti v informačním věku tak, že již nemůžeme pouze spoléhat na fráze o „bližním“, „empatii“ či „dialogu“, ale musíme přesněji definovat, co se pod těmito pojmy myslí v technologickém řádu, který spontánnost setkání nahrazuje vymáhajícím nárokem techniky. Jen na okraji těchto problémů stojí skutečnost, že oba účastníci komunikace v této povídce s druhým mluvit nechtějí, že jde o omyl. Chyba tohoto druhu je strukturální, nelze z ní vinit žádného z mluvčích. Protože jde o singularitu technologickou, na individuální úrovni je beznadějná.